Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Immanuel Kant (1765-98)

Alles in der Natur, sowohl in der leblosen als auch in der belebten Welt, geschieht nach Regeln, ob wir gleich diese Regeln nicht immer Kennen. ... Die ganze Natur überhaupt ist eigentlich nichts anders als ein Zusammenhang von Erscheinungen nach Regeln; und es gibt überall keine Regellosigkeit. Wenn wir eine solche zu finden meinen, so können wir in diesem Falle nur sagen: daβ uns die Regeln unbekannt sind.
(Logik, in: 4596, Schriften zur Metaphysik und Logik 2, Werkausg. Bd. VI, Suhrkamp, 1982, S. 432.)

Ladislav Hejdánek (1977)

Argumentace ex analogia entis vychází z předpokladu, že sice to, co jest, jsou různé „skutečnosti“, lépe jsoucnosti, různá jsoucna, ale že těmto jsoucnům i při největší jejich odlišenosti je jedna věc společná, totiž to, že „jsou“; tedy z předpokladu, že to, že určití jsoucno jest, je stejné jako to, že jiné jsoucno jest (a vůbec jiná jsoucna). Pokud bychom ovšem zůstali u této formulace a nepřekročili její meze, o skutečné analogii entis by nemohla být žádná řeč, neboť je-li jsoucnům společné pouze to, že jsou, pak jim samotným není společné nic, co by jim bylo vlastní, nýbrž pouze něco jim vnějšího, cizího, ex post přistupujícího, ale naprosto nepatřícího k jejich konstituci a výbavě, totiž to, že o nich shodně vypovídáme, že jsou. Pak vlastně vůbec nejde o něco, co je těmto jsoucnům opravdu „společné“, nýbrž o něco, co charakterizuje spíše naše vypovídání o jsoucnech. A kdyby tomu bylo opravdu tak, že jsoucnům je opravdu společné to a jenom to, „že jsou“, pak by se dokonce i tato věta stala zjevně nesprávnou, nepravdivou, neboť by se tím říkalo, že sice vypovídáme o jsoucnech tak, že stejně o všech říkáme, „že jsou“, ale že tomuto společnému, stejnému vypovídání u samotných jsoucen nic „neodpovídá“. Pakliže se však chceme těmto závěrům vyhnout, musíme předpokládat, že také u samotných jsoucen je něco, co jim je společné, totiž nejenom způsob výpovědí o nich, nýbrž něco „in re“, tedy způsob jejich jsoucnosti – čili nejenom, „že jsou“, ale „jak jsou“. A tento předpoklad je právě v pozadí argumentace ex analogia entis.
Ale je tomu tak? Je opravdu jsoucnost něco, co zakládá vzájemnou spjatost a dokonce jednotu jsoucen? Takže by bylo možno mluvit přece o „jsoucnu vcelku“ na ontické rovině? O tom lze jen pochybovat. Nicméně vzniká otázka, zda je možno nechat pochybnost stranou a přísnou myšlenkovou metodou prokázat, že tomu tak není a nemůže být. K tomu cíli však je třeba nejprve vypracovat předpoklady a začátky nauky o jsoucnech a event. o jsoucnu.
Tradičně se filosofická disciplína, která se zabývá jsoucnem „jakožto jsoucnem“, nazývá ontologií. Proti výměru mohou být ovšem námitky. Co to znamená se zabývat jsoucnem „jakožto jsoucnem“? Znamená to zabývat se jsoucnem, pokud je jako jsoucno identifikováno, pojmenováno, posuzováno, tedy jsoucnem myšlenkově uchopeným, pojatým atd. Jestliže oblast jsoucna uchopeného, pojatého nazveme oblastí ontologickou – to má smysl už v etymologii, která naznačuje, že jde o „jsoucno logizované“, vtažené do světa LOGU, řeči, myšlení – pak musíme od této oblasti odlišit oblast resp. rovinu jinou, totiž rovinu či sféru jsoucna, které nebylo ještě logizováno. Nazvěme tuto oblast oblastí „ontickou“. …
(seš. R 1977-5, § 36, str. 34-40; SSŽ, Vysočany, dopoled. – Praha, 770921-1a.)

Immanuel Kant (1794)

Poznámka. Zde máme co dělat pouze s idejemi (nebo si s nimi hrajeme), které si rozum sám vytváří, jejichž předměty (pokud je mají) jsou zcela mimo náš obzor, ale které, ačkoli jsou pro spekulativní poznání přebytečné,¹³ nelze proto považovat ve všech ohledech za prázdné, nýbrž jsou nám dány v praktickém ohledu zákonodárným rozumem samým, ne snad proto, abychom nad tím hloubali o jejich předmětech, co jsou o sobě a podle své povahy, nýbrž jak si je máme myslit za účelem morálních zásad, zaměřených na konečný účel všech věcí (čímž tyto ideje, které by jinak byly zcela prázdné, získali objektivní, praktickou realitu). Tak máme před sebou volné pole, jak rozdělit tento výtvor našeho vlastního rozumu, obecný pojem o konci všech věcí, podle vztahu, který má k naší poznávací schopnosti, a klasifikovat věci, které pod něj spadají.
------------
¹³Nejvyšší pomysly, ideje (svobody, nesmrtelnosti, Boha), jsou podle Kanta teoreticky odvoditelné, ale reálnost jejich předmětů překračuje možnosti teoretického poznání. Jsou předmětem přesvědčení, resp. naděje na základě reflexe mravního jednání. – Pozn. vyd.
(Konec všech věcí, in: Studie k dějinám a politice, přel. J. Loužil, Petra Stehlíková a Karel Novotný, Praha 2013, str. 161.)

Immanuel Kant (1783)

Chceme-li hovořit o nějakém poznání jako o vědě, musíme mít možnost předem přesně stanovit to, čím se liší od všeho poznání ostatního a co je tedy pro ně specifické; v opačném případě hranice věd splývají a žádnou z nich nelze náležitě probrat, jak by odpovídalo její přirozené povaze.
Ať už toto specifikum spočívá v rozdílnosti předmětu poznání, jeho zdrojů či jeho druhu, anebo v rozdílnosti některých či všech těchto stránek dohromady, idea možné vědy a její vlastní domény se tedy zakládá nejprve na něm.
Pokud jde především o zdroje metafyzického poznání, tkví už v jeho pojmu, že nemohou být empirické. Jeho principy (k nimž patří nejen jeho zásady, ale také jeho základní pojmy) nesmějí být tedy nikdy čerpány ze zkušenosti; neboť toto poznání nemá být fyzické, nýbrž právě metafyzické povahy, tj. má se prostírat za hranicemi zkušenosti. Jeho základem nebude tedy ani vnější zkušenost, ani zkušenost vnitřní, z níž vychází empirická psychologie. Je to tedy poznání a priori čili poznání z čistého rozvažování a čistého rozumu.
Potud by se však toto poznání v ničem nelišilo od čisté matematiky; bude se tedy muset nazývat čistým poznáním filozofickým; co se týče významu tohoto výrazu, dovolávám se Kritiky čistého rozumu, str. 712* a násl., kde byl rozdíl tohoto dvojího způsobu užívání rozumu zřetelně a důkladně probrán. – Tolik tedy o pramenech metafyzického poznání.
(7024, Prolegomena ..., Praha 1992, § 1, str. 32.)

Immanuel Kant (1781-1787)

Es ist also wenigstens eine der näheren Untersuchung noch benötigte Frage: ob es ein dergleichen von der Erfahrung und selbst von allen Eindrücken der Sinne unabhängiges Erkenntnis gebe. Man nennt solche Erkenntnisse a priori, und unterscheidet sie von den empirischen, die ihre Quellen a posteriori, nämlich in der Erfahrung, haben.
Jener Ausdruck ist indessen noch nicht bestimmt genug, um den ganzen Sinn, der vorgelegten Frage angemessen, zu bezeichnen. Denn ...
(4045, Kritik der reinen Vernunft, Reclam, Leipzig 1971, S. 47.)