Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

Aristotelés chápal a zařadil etiku jako praktickou vědu (rozumí se filosofickou disciplínu). Je ovšem vážnou otázkou, neměla-li by být etika spíše chápána jako „věda poietická“. Mezi „praxis“ a „poiésis“ je velký rozdíl. „Praxis“ se už etymologicky vztahuje k „pragma“, tedy k něčemu věcnému, předmětnému, k nějaké věci, která tu už je a s níž se něco „dělá“, „podniká“, s níž se nějak zachází, zatímco poiésis znamená mnohem víc než pouhé „dělání“ ve smyslu zacházení s něčím již daným, totiž tvoření, vytváření něčeho nového, někdy dokonce básnění. Etika by tedy neměla být chápána jako aplikování nějakých daných příkazů (či zákazů), nýbrž jako naplňování něčeho, co dáno není, co však se má v životě uskutečnit a uplatnit jako něco, co sice „není“, ale co „má být“, co se „má stát“. A toto rozlišení by mělo platit nikoli pouze pro etiku jako příslušnou disciplínu, nýbrž pro etičnost každého jednání a chování, tedy pro sám „ethos“, který každé systematické reflexi a tedy příslušné disciplíně nutně předchází. – Vlastně by to mělo být chápáno pro všechny oblasti „konání“: platí to tak v životě jednotlivce i v životě obce, platí to v umění, ve filosofii, ve vědách, prostě všude. Etika a „etičnost“ v chování a jednání není výjimkou ani v jednom, ani v druhém směru. A když ji dobře pochopíme, je to právě „etičnost“, která má a musí představovat základní rys každého „dělání“.
(Písek, 120307–1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Podle Aristotela nenáleží problémy etiky do žádné z disciplin teoretické filosofie, tedy do „první filosofie“; dá se předpokládat, že to byl ještě zbývající vliv eleatismu, jímž bylo „to první“ (arché, event. archai) zbaveno „oživenosti“. Tam, kde není život (a dokonce ani aktivní pohyb), nemůže být a není možné ani napětí mezi tím, co „má být!“ a co „nemá být!“. Filosofie (což byla původně zároveň věda = vědění, epistémé) nejprve přestala skutečnost (pravou, opravdovou skutečnost) chápat jako pohyblivou a proměnlivou, pak i jako oživenou (vitální), a posléze jako to, co „má být“, tedy jako „morální“. A právě v tom je třeba vše revidovat: skutečné se může stávat skutečným jenom tak, že se dokáže vztáhnout ke svému „okolí“ (tj. reagovat na ně), ale zároveň že se vůči svému „okolí“ vymezí, ohraničí, tj. že se individualizuje. Představa (myšlenka) nějakých základních prvků, které jsou pevné a neměnné, zatímco vše další je na nich založeno a z nich odvozeno, je mylná. Už atomisté museli do svého plánu zavést jak možnost pohybu (prázdno), tak jeho zdroj (pád shora dolů), ale trvali na pevnosti a neměnnosti „atomů“. (Ale odkud se bere to prázdno, a odkud se bere to padání? Jak může padání, tj. změna, vzniknout z neměnnosti? A jak může „prázdno“ vzniknout z atomů, které jsou „plné“?) Jakmile předpoklad takové neměnnosti opustíme, musíme se tázat, jak takové eventuelní (pohyblivé, proměnlivé, ale „trvající“) „atomy“ udrží samy sebe v jakémsi (byť dočasném) „trvání“: jde totiž o dějící se atomy-události, které musí zachovávat nějaký vnitřní „řád“, aby dospěly od svého počátku ke svému konci. Už to znamená, že musí své reakce na „okolí“ nějak skloubit se zachováním vlastní totožnosti, aby tak mohly dospět „svým vlastním“ postupem ke „svému vlastnímu“ konci. Jakmile začbneme místo o neměnných atomech uvažovat o dějících se událostech, které ovšem mají svůj počátek i svůj konec, otvírá se teprve celá problematika „chování“ události jakožto subjektu, a tudíž i problematika vztahu mezi tím, co ještě není, ale má být, a tím, co už není, ale co je stále ještě vlastní minulostí (bylostí) dějícící se události.
(Písek, 110606-1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Atomisté (ve starém Řecku) byli přesvědčeni, že skutečné jsou jenom atomy a prázdno (a ovšem pohyb atomů, neboť podle nich padají shora dolů – tedy i nějaké nahoře a dole). Život, živé organismy jsou podle nich jenom zdáním. Je na něčem takovém možno založit a pěstovat biologii? Je možná biologie, když život je pouhým zdáním? – Ještě nemožnější je založit a pěstovat etiku, je-li také zde nějaké „dobře“ či „špatně“ pouhým zdáním. A nejde tu jen o etiku jako vědu, nýbrž o etiku ve filosofickém smyslu. Máme-li si otevřít cestu ke zkoumání toho, co je správné a co nesprávné v lidském chování a jednání, musíme předpokládat, že ten rozdíl je skutečný, i když třeba zpočátku nevíme, v čem spočívá. Předem ten rozdíl vyloučit a prohlásit jej za pouhé „zdání“, za pouhou „subjektivní smyšlenku“, by znamenalo si cestu jakéhokoli zkoumání vlastně uzavřít. Také zde – a právě zde – musí filosof zaujmout sokratovské stanovisko: ani si nemyslet, že ví, ani si nemyslet, že není, co vědět (a tedy mít za to, že „ví“, že nic takového není). A tak filosof nemůže předem vylučovat, že rozdíl mezi dobrým a špatným, správným a falešným atd. „objektivně“ neexistuje, že je to jen naše „domněnka“ nebo dokonce jen předsudek.
(Písek, 111019-5.)

Immanuel Kant (1783)

Chceme-li hovořit o nějakém poznání jako o vědě, musíme mít možnost předem přesně stanovit to, čím se liší od všeho poznání ostatního a co je tedy pro ně specifické; v opačném případě hranice věd splývají a žádnou z nich nelze náležitě probrat, jak by odpovídalo její přirozené povaze.
Ať už toto specifikum spočívá v rozdílnosti předmětu poznání, jeho zdrojů či jeho druhu, anebo v rozdílnosti některých či všech těchto stránek dohromady, idea možné vědy a její vlastní domény se tedy zakládá nejprve na něm.
Pokud jde především o zdroje metafyzického poznání, tkví už v jeho pojmu, že nemohou být empirické. Jeho principy (k nimž patří nejen jeho zásady, ale také jeho základní pojmy) nesmějí být tedy nikdy čerpány ze zkušenosti; neboť toto poznání nemá být fyzické, nýbrž právě metafyzické povahy, tj. má se prostírat za hranicemi zkušenosti. Jeho základem nebude tedy ani vnější zkušenost, ani zkušenost vnitřní, z níž vychází empirická psychologie. Je to tedy poznání a priori čili poznání z čistého rozvažování a čistého rozumu.
Potud by se však toto poznání v ničem nelišilo od čisté matematiky; bude se tedy muset nazývat čistým poznáním filozofickým; co se týče významu tohoto výrazu, dovolávám se Kritiky čistého rozumu, str. 712* a násl., kde byl rozdíl tohoto dvojího způsobu užívání rozumu zřetelně a důkladně probrán. – Tolik tedy o pramenech metafyzického poznání.
(7024, Prolegomena ..., Praha 1992, § 1, str. 32.)

Immanuel Kant (1781-1787)

Es ist also wenigstens eine der näheren Untersuchung noch benötigte Frage: ob es ein dergleichen von der Erfahrung und selbst von allen Eindrücken der Sinne unabhängiges Erkenntnis gebe. Man nennt solche Erkenntnisse a priori, und unterscheidet sie von den empirischen, die ihre Quellen a posteriori, nämlich in der Erfahrung, haben.
Jener Ausdruck ist indessen noch nicht bestimmt genug, um den ganzen Sinn, der vorgelegten Frage angemessen, zu bezeichnen. Denn ...
(4045, Kritik der reinen Vernunft, Reclam, Leipzig 1971, S. 47.)