Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

Pokud neurčíme, o jaký okamžik a jakou situaci nám jde (datum, čas i prostor), a pokud není předem vyjasněno, že se dotazujeme na „pravé“ jsoucno, musíme za „jsoucí“ považovat pouze a výhradně „právě teď a tady jsoucí“. Přijmeme-li toto vymezení, musíme uzavřít, že v tomto smyslu „právě teď a zde jsoucí“ není a nemůže být žádné „pravé“ jsoucno – snad s výjimkou tzv. primordiálních událostí, kterými se však nyní nebudeme zabývat. Předpokladem toho, aby vůbec mělo smysl mluvit o něčem, co je právě teď a zde jsoucí, je vztaženo k nějakému „subjektu“, jehož právě aktuální jsoucnost představuje ten rozhodující vztažný moment; není tomu tak proto, že by taková okamžitá jsoucnost byla čímsi pouze „subjektivním“, jak by někdo mohl chybně usuzovat. Okamžitá aktuální jsoucnost (přítomnost) je skutečností, ovšem parciální skutečností, „úkazem“. O jakémkoliv úkazu však lze mluvit (uvažovat atd.) pouze v souvislosti s něčím nebo někým, čemu nebo komu se „ukazuje“. Ovšem tato nezbytný souvislost má své důsledky: pro ono „něco“ nebo „někoho“ (nakonec jde vždy o nějaké „subjekty“, ovšem na různých úrovních) může takový „úkaz“ něco „znamenat“ jen tak že se mění (že je měněn, proměňován) v „jev“. Každý úkaz se však může měnit v jev pouze za předpokladu, že je subjektně integrován v jakýsi hypotetický pseudo-celek. Což ovšem znamená, že o „jsoucím“ hic et nunc vlastně nemá smysl hovořit (ani uvažovat, leda jako o extrému); jsoucí musíme vždy uvažovat v časových, nejen prostorových dimenzích (v tom tkvěla zásadní chyba karteziánské koncepce tzv. „res extensa“). Tzv. „jsoucí hic et nunc“ je tedy pouhou hypotetickou abstrakcí, navíc zatíženou těžkou chybou (totiž předpokladem „substance“, srv. substanční metafyziky); ve skutečnosti jde vždy o jsoucí v čase, tedy o bytí (chápané jako časově koextenzivní s trváním pravého jsoucna/události od vlastního počátku až po vlastní konec).
(Písek, 121111-2.)

Ladislav Hejdánek (1991)

9.
Zatím můžeme předběžně uzavřít první bod: Parmenidés nemá pravdu, říká-li, že jsoucí jest a nejsoucí není. Chápeme-li jsoucí jako jsoucno vcelku (a to přece odpovídá koncepci hEN KAI PAN, byť aplikovanou na jednotlivost), pak bytí jsoucna není nikdy celé přítomno teď a zde, nýbrž viděno zvenčí představuje sérii jednotlivých jsoucností, které vskutku „jsou“ vždycky jen malou chvíli, a to tak, že „jest“ vždycky jenom jedna z oné série, kdežto všechny ostatní „nejsou“. Proto musíme uzavřít, že jsoucí a nejsoucí se navzájem nevylučují absolutně, ale jen v jistých vztazích, a že dokonce naopak jsoucí a nejsoucí musí být vždycky nějakým způsobem skloubeno, sjednoceno v celek, má-li vzniknout a trvat pravé jsoucno jako vnitřně integrované událostné dění, mající počátek, průběh a konec.
(Méontologie, body k přednášce, pro: Sázava, 4.-5.7.1991, bod 9.)

Immanuel Kant (2010)

... Neboť takovým všeobecným, a přece určitým principům se člověk nenaučí snadno od jiných, jimž pouze nejasně tanuly na mysli. Musíme k nim nejprve dospět sami vlastním přemýšlením, a pak je nalézáme i jinde, kde bychom o ně předtím nebyli ani zavadili, protože ani sami autoři nevěděli, že taková myšlenka tvoří základ jejich vlastních úvah. Zato ti, co sami nikdy nemyslí, mají přece dost bystrozraku, aby všechno, co jim bylo ukázáno, vyslídili v tom, co už bylo řečeno dříve, kde to však přesto nikdo spatřit nedokázal.
(7024, Prolegomena ke každé ..., Svoboda, Praha 1992, str. 39 – § 3.)

Immanuel Kant (2010)

Závěrem tohoto paragrafu tedy je, že metafyzika má vlastně co dělat se syntetickými větami a priori, o něž jí jedině jde, k čemuž je zajisté zapotřebí mnoha rozborů jejích pojmů, tudíž analytických soudů, při čemž se však postupuje nejinak než u každého jiného druhu poznání, kde se rozborem snažíme pouze své pojmy učinit zřetelnými. Podstatným obsahem metafyziky je však vytváření poznání a priori, a to jak podle názoru, tak podle pojmů, a nakonec též syntetických vět a priori ve filosofickém poznání.
(7024, Prolegomena ke každé ..., Svoboda, Praha 1992, str. 38 – § 2.)

Immanuel Kant (1724-1804)

Jsou učenci, jejichž filosofií jsou dějiny filosofie (jak staré, tak nové); pro ty tato Prolegomena sepsána nejsou. Ti musí počkat, až jiní, kteří se snaží čerpat přímo ze zdrojů rozumu, provedou svou věc, a pak teprve budou na řadě oni, aby podali světu zprávu o to, co se stalo. Celkem se podle jejich mínění nedá říci nic, co by už nebylo řečeno jindy, a to má ve skutečnosti platit také jako předpověď všeho příštího. Neboť protože lidské rozvažování mnoho století těkalo rozmanitým způsobem po nesčetných předmětech, může se lehce stát, že by se ke všemu novému dalo najít něco starého, co by se mu nějak podobalo.
Mým úmyslem je přesvědčit všechny, jimž stojí za to zabývat se metafyzikou, že je nevyhnutelně nutné, aby prozatím ustali v další práci, aby považovali vše, co bylo dosud vykonáno, za nevykonané a aby si přede vším jiným položili otázku, zda něco takového jako metafyzika je vůbec možné.
Je-li metafyzika vědou, čím to, že se nemůže domoci všeobecného a trvalého uznání jako vědy ostatní? A jestliže vědou není, jak je možné, že se přesto neustále chlubí zdáním vědeckosti a šálí lidskou rozvažovací schopnost nikdy neuhasínajícími, ale také nikdy nesplněnými nadějemi? Ať už tedy chceme dokazovat, že něco víme nebo že nevíme zhola nic, jednou přece musí být o povaze této domýšlivé vědy dovozeno něco jistého; neboť takhle to nemůže dále zůstat. Zdá se skoro k smíchu, že zatímco každá jiná věda postupuje ustavičně vpřed, v metafyzice, která přece chce být moudrost sama a na jejíž výrok každý čeká jako na věštbu, se točíme stále dokola na jed/24/nim místě a nehýbáme se ani o krok dál. Její stoupenci také vydatně prořídli a není vidět, že by ti, kteří se cítí dosti silní, aby vynikli v jiných vědách, chtěli svou slávu hledat v disciplíně, kde si každý, kdo o všech ostatních věcech neví nic, osobuje nepochybný soud, poněvadž v této oblasti vskutku nejsou nasnadě pevné jednotky míry a váhy, umožňující odliši důkladnost od mělkého žvástu.
(7024, Prolegomena ke každé příští metafyzice ..., Svoboda, Praha 1992, str. 23-24.)