Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Immanuel Kant (1783)

Jsou učenci, jejichž filosofií jsou dějiny filosofie (jak staré, tak nové); pro ty tato Prolegomena sepsána nejsou. Ti musí počkat, až jiní, kteří se snaží čerpat přímo ze zdropů rozumu, provedou svou věc, a pak teprve budou na řadě oni, aby podali světu zprávu o tom, co se stalo. Celkem se podle jejich mínění nedá říci nic, co by už nebylo řečeno jindy, a to má ve skutečnosti platit také jako předpověď všeho příštího. Neboť protože lidské rozvažování mnoho století těkalo rozmanitým způsobem po nesčetných předmětech, může se lehce stát, že by se ke všemu novému dalo nají něco starého, co by se mu nějak podobalo. /38/
… /39/ …
Ptát se, zda nějaká věda je též vůbec možná, předpokládá, že pochybujeme o její skutečné existenci. Taková pochybnost ale uráží každého, jehož celé jmění spočívá možná v tomto domnělém klenotu; proto ať se ten, kdo takovou pochybnost vypustí z úst, připraví na odpor ze všech stran. Jedni, v pyšném vědomí svého starého majetku, právě proto považovaného za zákonný, budou na něho shlížet s pohrdáním, třímajíce v rukou svá metafyzická kompendia; jiní, kteří nevidí nic, než co je shodné s tím, co už viděli někde jinde, mu nebudou rozumět, a tak všechno zůstane po nějakou dobu při starém, jako kdyby se nebylo přihodilo zhola nic, co by dovolovalo přivodit brzkou změnu nebo v ni aspoň doufat.
(6062, Prolegomena ke každé příští metafyzice …, Praha 1972, str. 37 a 39.)

Immanuel Kant (1783)

Metafyzika přírody, právě tak jako metafyzika mravů, zejména však kritika rozumu, odvažujícího se používat vlastní křídla, která předchází jako průprava (propedeuticky), jsou tedy jediné tím, co můžeme nazývat filosofií v pravém smyslu slova. Filosofii jde vlastně jen o moudrost, ale prostřednictvím vědy. Je to jediná cesta, která, je-li jednou proražena, nikdy nezaroste a nedovolí žádná zbloudění. Matematika, přírodověda, dokonce i empirická znalost člověka mají sice velkou cenu jako prostředky, většinou k nahodilým, ale přesto nakonec nutným a podstatným účelům lidstva. Docilují toho však jen prostřednictvím rozumového poznání z čistých pojmů, které – ať je nazýváme jakkoli – není vlastně ničím jiným než metafyzikou.
Právě proto je také metafyzika završením veškeré kultury lidského rozumu a jako takové je nepostradatelná, i když její vliv jakožto vědy na jisté konkrétní účely ponecháme stranou. Metafyzika totiž zkoumá rozum co do jeho elementů a nejvyšších maxim, které musí u některých věd tvořit dokonce základ jejich možnosti, u všech pak základ jejich používání. To, že metafyzika jako pouhá spekulace slouží spíše k tomu, aby zabránila omylům, než aby rozšířila poznání, není její ceně na újmu, nýbrž jí to díky jejímu cenzurnímu úřadu, který zajišťuje obecný pořádek a svornost, ba prospěch vědecké obce, spíše dodává na vážnosti a důstojnosti a její odvážné a plodné zpracování brání tomu, abychom se vzdalovali od hlavního účelu, obecné blaženosti.
(7178, Kritika čistého rozumu, Praha 2001, str. 502 – B 878-9, A 850-1.)

Ladislav Hejdánek (1996)

Jestliže je rozpoznán hlavní omyl řeckého a potom celého evropského myšlení v jeho výhradní orientovanosti a soustředěnosti na to, co „jest“, zbývá učinit další krok, krok zásadního významu: začít myšlenkově pronikat na terén toho, co „není“. Tato formulace se může zdát paradoxem, ale když jí porozumíme, zjistíme, že vlastně nejde o paradox, že jako paradox se pouze jeví tomu, kdo je příliš zanořen do toho způsobu myšlení, kterým staří Řekové zatížili Evropu a jejím prostřednictvím většinu světa. Zcela formálně to můžeme demonstrovat známým způsobem: všem chodícím je společná chůze; chůze sama však nechodí. Daleko závažnější je ovšem pozitivní předvedení jiného způsobu myšlení. To je možné jen tak, že si jako schematický model zvolíme něco jiného než trojúhelník (nebo jiný geometrický obrazec). Učiňme tak (inspirováni Whiteheadem) volbou „události“. Zatímco „trojúhelník“ je něčím mimo čas (nikoliv ovšem mimo prostor, neboť rovinný obrazec je myslitelný jen ve dvourozměrném prostoru), „událost“ je nemyslitelná bez času resp. mimo čas. Tak jako u trojúhelníku se nemusíme zabývat prostorem jako jeho předpokladem, nemusíme se v případě události zabývat časem jako jejím předpokladem. (To pochopitelně neznamená, že tak učinit nemůžeme; zkoumáním povahy prostoru, v němž jedině platí naše výzkumy povahy trojúhelníka, posléze zjistíme, že v jiných typech prostoru bude mít trojúhelník také jinou povahu. Proto si musíme nechat v záloze možnost zkoumat povahu času, který je předpokladem platnosti našich výzkumů povahy událostí.) Chceme-li „událost“ či přesněji myšlenkový model události učinit „předmětem“ svých výzkumů, musíme si hned od počátku stále uvědomovat důležitost času, bez něhož událost nemůže být myšlena. To znamená, že událost můžeme pojmově legitimně „mínit“ jen tak, že zároveň budeme spolumínit její časovost (přesně časování: časování je výkon samotného událostného dění, samotné události). Časování události je charakteristické tím, že událost nemůže být jako celek míněna jako jsoucí, neboť k bytostné povaze události náleží, že není celá najednou a v jednom okamžiku, tj. nemůže být platně míněna v redukci na mimočasové (nebo nulově časové) „hic et nunc“ (čímž je zároveň položen základ k radikálnímu odmítnutí myšlenky „věčného nyní“, s nímž počítá tradiční metafyzika.
(Písek, 960723-2.)

Gorgias (-859)

Ve spise nadepsaném O nejsoucím čili o přírodě dokazuje Gorgias postupně tři zásady, jednu a první: nic není; druhou: je-li i něco, nemůže to člověk poznat; třetí: lze-li to i poznat, nelze to přece s bližním sdělit a jemu to vyložit.
Že tedy nic není, usuzuje takovým způsobem: je-li něco, pak je buď jsoucí nebo nejsoucí, nebo je jsoucí i nejsoucí. Není však ani /160/ jsoucí, jak ukáže Gorgias, ani nejsoucí, jak nás přesvědčí, ani jsoucí a nejsoucí, jak také vyloží. Není tedy nic.
A věru nejsoucí není. Neboť je-li nejsoucí, pak zároveň bude a nebude, neboť pokud se myslí na jeho nejsoucnost, potud nebude, a pokud jest nejsoucí, potud zase bude. Je však zcela nemožné, aby něco zároveň bylo i nebylo; není tedy nejsoucí. A jinak: je-li nejsoucí, pak jsoucí nebude, neboť jsou to navzájem protivy, a přísluší-li nejsoucímu bytí, bude příslušet jsoucímu nebytí. Není však možné, aby jsoucí nebylo; nebude tedy ani nejsoucí.
Ale věru ani nejsoucí není. Neboť je-li jsoucí, je buď věčné, nebo vzniklé, nebo zároveň věčné i vzniklé. Není však ani věčné, ani vzniklé, ani obé zároveň, jak ukážeme; jsoucí tedy není. Neboť je-li ...
(zl. B 3 ze Sexta)
(3478, Zlomky předsokratovských myslitelů, přel. K. Svoboda, Praha 21962,
str. 159 – 160.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Už Aristotelés věděl, že předpokladem toho, abychom mohli něco poznávat, je uznání, že (před námi) toto něco „jest“. Jsme-li totiž přesvědčeni, že to „není nic“, je jakékoli poznání vyloučeno. Je-li tudíž někdo již předem naprosto přesvědčen, že „nejsoucí“ (TO MÉ ON) prostě není, že to není „nic“, takže o tom žádné poznání ani vědění není možné, sám si tím znemožňuje jakékoli poznávání, a to i v případě (a právě v případě), že by se snad ukázalo, že toto „nejsoucí“ přece jen nějak poznáváno být může.
(Písek, 090130-2.)