Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Jaspers (1946)

Mluví-li se však o politické odpovědnosti a kriminální vině, má každý občan právo uvažovat o faktech a diskutovat o jejich posuzování, užívají měřítka jasných pojmových určení. Politická odpovědnost je odstupňována podle účasti na režimu, který je nyní zásadně opopřen, a určena rozhodnutími vítěze, kterým se musí podřídit každý, kdo chtěl za katastrofy zůstat naživu, neboť takový je smysl toho, že žije.
(Otázka viny, Academia, Praha 2006, str. 39.)

Antoine de Saint Exupéry (1948)

Ale teď jsem byl sám, sám odpovědný za celou svou minulost a beze svědka, který by mne viděl žít. Všechny ty činy, které jsem neuznal za vhodné vysvětlovat lidu, dovedl on, můj soused, pochopit, všechny ty vnitřní bouře, které jsem nepředváděl pohledům, dovedl on ve svém mlčení vytušit. Všechnu tu tíhu odpovědnosti, o které nikdo nevěděl – neboť bylo lepší, když ve mně viděli jen svrchovanou moc – dovedl on, můj soused, zvážit, ačkoli byl přitom povznesen nad soucit a přesahoval jej a myslel jinak než já. A nyní usnul v purpurovém písku, přehrnul přes sebe písek jako rubáš důstojný sebe, a nyní umlkl a zavřel oči nad svou sklizní a po tváři se mu začal rozlévat onen zádumčivý, Bohem prodchnutý úsměv v uspokojení nad tím, že snop je svázán.
(po smrti souseda-vládce)
(5000, Citadela, přel. Věra Dvořáková, Praha 21984, str. 83.)
(Praha 32008, str. 94.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Místo povídání o „sloužení“ a o „službě“ je možná srozumitelnější, když budeme mluvit o odpovědnosti. Tam lze zřetelněji rozlišit, kdy jsme odpovědni za něco nebo za někoho, a kdy jsme odpovědni před něčím nebo někým. A zároveň je mnohem názornější a přehlednější, že jde vždy o odpovědnost v určité situaci, v nějaké věci, záležitosti, že nejde a nemůže jít o odpovědnost všestrannou, za všechny a za všechno (to ostatně vlastně nemohlo nikdy platit ani v případě služebničení, nevolničení a otročení). Proto formulace „odpovědnost za svět“ je rozhodně přehnaná, vyhnaná do extrému; přesto však má někdy legitimní smysl, když dochází k tomu, že důraz na situačnost je záminkou k omezování a zužování rozsahu odpovědnosti, tj. k nějakému stanovení mezí, za nimiž už naše (má) odpovědnost jakoby končí. (Klasickým příkladem je jakási subordinace odpovědností ve smyslu „dělal jsem jen to, co bylo mou profesní povinností, co mi bylo nařízeno někým, jehož odpovědnost byla vyšší“.)
(Písek, 100827-2.)

Immanuel Kant (1787)

Zda se zpracování poznatků, které patří k činnosti rozumu, ubírá po spolehlivé cestě vědy či nikoli, lze vždy brzy posoudit podle výsledku. Jestliže toto zpracování po mnohých přípravách a provedených opatřeních vázne, jen co se přiblíží k svému účelu a cíli, a jestliže se pro dosažení tohoto cíle musí častěji vracet a vydávat se jinou cestou – právě tak, jestliže není možné, aby se různí spolupracovníci shodli na způsobu, jakým by mělo být společného cíle dosaženo -, pak si můžeme být jisti, že takové studium nenastoupilo spolehlivou cestu vědy, nýbrž že je pouhým tápáním.Službou rozumu je už to, že se tato cesta pokud možno vypátrá, i kdybychom se přitom museli vzdát jako marného čehokoli, co bylo předtím obsaženo v cíli, který byl přijat bez promyšlení.
Že se logika po této spolehlivé cestě ubírala již od nejstarších dob, lze vyvodit z toho, že od Aristotela nemohla udělat jediný krok zpátky, nechceme-li ovšem vydávat za její zlepšení například odstranění některých postradatelných subtilností nebo zřetelnější vymezení přednášené látky, což je spíš věcí elegance než spolehlivosti vědy. Na logice je pozoruhodné ještě to, že až do nynějška nebyla s to učinit ani krok vpřed, a že se tedy podle všeho zdá být uzavřená a završená. …
(nnnn, Kritika čistého rozumu, Praha 2001, předmluva k 2. vydání, str. 15.)

Immanuel Kant (1781)

Lidský rozum má zvláštní osud, pokud jde o jeden druh jeho poznatků: je zatěžován otázkami, které nemůže odmítnout, neboť jsou mu ukládány jeho vlastní přirozeností, avšak nemůže na ně ani odpovědět, protože překračují veškerou jeho schopnost.
Do těchto rozpaků se rozum dostává bez vlastní viny. Začíná zásadami, jejichž používání je v průběhu zkušenosti nevyhnutelné a zároveň jejím prostřednictvím dostatečně ověřené. Stoupá s nimi (jak to vyžaduje i jeho přirozenost) stále výše, k vzdálenějším podmínkám. Jelikož však vidí, že takto jeho práce musí zůstat vždy nedokončena, protože otázky nikdy nekončí, je nucen hledat útočiště u zásad, které překračují veškeré možné zkušenostní používání a které se zároveň zdají tak neproblematické, že je s nimi srozuměn i běžný lidský rozum. Tím však upadá do temnot a rozporů, z nichž lze sice poznat, že musí pocházet z jakýchsi skrytých omylů, které však není s to odhalit, protože zásady, jež používá, přesahují hranice veškeré zkušenosti a neuznávají ji jako prubířský kámen. Bojiště těchto nekonečných sporů se nazývá metafyzika.
Byly doby, kdy byla nazývána královnou všech věd, a považujeme-li za čin již vůli, pak si toto čestné pojmenování vzhledem k mimořádné důležitosti svého předmětu jistě zasloužila. Dnes patří k módnímu tónu doby jí obecně opovrhovat a …
(nnnn, Kritika čistého rozumu, Praha 2001, předmluva k 1. vydání, str. 510.)