Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2009)

Vilém Prečan citoval v roce 1978 v úvodu ke Knize Charty (která vyšla v kolínském nakladatelství Index) „moudrá slova Ferdinanda Peroutky“: „zdá se, že jenom to právo je skutečné, o které se někdo uchází“ (in: V kradeném čase, Praha-Brno 1994, s. 177). Nevím, odkud to Prečan citoval (docela rád bych to našel), ale je to pozoruhodná a důležitá formulace, nad kterou stojí za to hlouběji zauvažovat. Správnost, „moudrost“ a dokonce pravdivost této myšlenky záleží v tom, jak chápeme „skutečnost“ a to, co je „skutečné“. Omezíme-li „skutečné“ jen na to, co bylo a je uskutečněno (např. tím, že se o zmíněné právo někdo uchází), pak to degraduje pojetí práva na právo pozitivní (za předpokladu, že rozšíříme chápání pozitivnosti práva ze sféry toho, co je (bylo) „ustanoveno“ platnými – pozitivními – zákony). V tomto smyslu bych tedy Peroutkovu myšlenku nepovažoval za dostatečně „moudrou“, ani za správnou, a už vůbec ne za „pravdivou“. „Skutečnost“ však můžeme chápat i šíře: skutečné je nejen to, co byl skutečným učiněno nějakým skutkem, ale také to, co uskutečněno být může (a dokonce má a někdy i musí), i když to žádným skutkem ještě uskutečněno nebylo. Rádl přece prohlásil, že to, co „má být“, je skutečnější než to, co „jenom jest“. (Musíme si ovšem i nad touto formulací položit otázku, zda i v ní stále ještě příliš nevládne, nepřevládá Platón, v jehož pojetí je to, co je uskutečněno, jen nápodobou a „odvarem“ ze skutečnosti „pravé“; zde je nepochybně zapotřebí vše upřesnit. Skutečnosti by pak bylo nejen to, co už uskutečněno bylo, ani jen rozšířeno o to, co právě uskutečňováno jest, nýbrž i to co uskutečněno být má, ba musí (ne tedy ve smyslu nutnosti, nýbrž ve smyslu naléhavosti závazku). Jinak řečeno: skutečné je to, co k uskutečnění skutkem buď vede, nebo co už uskutečňováno bylo a jest. A v tom smyslu „lidská práva“ – a „právo“ vůbec, tj. pravé právo, nikoli pouze údajné a vynucované právo – nemají původně a principiálně povahu žádné danosti, žádných „pozitivních norem“ nebo „zákonů“, nýbrž jsou tím, co má být uplatňováno a uskutečňováno „děj se co děj“.
(Písek, 091222-2.)

Immanuel Kant (1783)

Jsou učenci, jejichž filosofií jsou dějiny filosofie (jak staré, tak nové); pro ty tato Prolegomena sepsána nejsou. Ti musí počkat, až jiní, kteří se snaží čerpat přímo ze zdropů rozumu, provedou svou věc, a pak teprve budou na řadě oni, aby podali světu zprávu o tom, co se stalo. Celkem se podle jejich mínění nedá říci nic, co by už nebylo řečeno jindy, a to má ve skutečnosti platit také jako předpověď všeho příštího. Neboť protože lidské rozvažování mnoho století těkalo rozmanitým způsobem po nesčetných předmětech, může se lehce stát, že by se ke všemu novému dalo nají něco starého, co by se mu nějak podobalo. /38/
… /39/ …
Ptát se, zda nějaká věda je též vůbec možná, předpokládá, že pochybujeme o její skutečné existenci. Taková pochybnost ale uráží každého, jehož celé jmění spočívá možná v tomto domnělém klenotu; proto ať se ten, kdo takovou pochybnost vypustí z úst, připraví na odpor ze všech stran. Jedni, v pyšném vědomí svého starého majetku, právě proto považovaného za zákonný, budou na něho shlížet s pohrdáním, třímajíce v rukou svá metafyzická kompendia; jiní, kteří nevidí nic, než co je shodné s tím, co už viděli někde jinde, mu nebudou rozumět, a tak všechno zůstane po nějakou dobu při starém, jako kdyby se nebylo přihodilo zhola nic, co by dovolovalo přivodit brzkou změnu nebo v ni aspoň doufat.
(6062, Prolegomena ke každé příští metafyzice …, Praha 1972, str. 37 a 39.)

Immanuel Kant (1783)

Metafyzika přírody, právě tak jako metafyzika mravů, zejména však kritika rozumu, odvažujícího se používat vlastní křídla, která předchází jako průprava (propedeuticky), jsou tedy jediné tím, co můžeme nazývat filosofií v pravém smyslu slova. Filosofii jde vlastně jen o moudrost, ale prostřednictvím vědy. Je to jediná cesta, která, je-li jednou proražena, nikdy nezaroste a nedovolí žádná zbloudění. Matematika, přírodověda, dokonce i empirická znalost člověka mají sice velkou cenu jako prostředky, většinou k nahodilým, ale přesto nakonec nutným a podstatným účelům lidstva. Docilují toho však jen prostřednictvím rozumového poznání z čistých pojmů, které – ať je nazýváme jakkoli – není vlastně ničím jiným než metafyzikou.
Právě proto je také metafyzika završením veškeré kultury lidského rozumu a jako takové je nepostradatelná, i když její vliv jakožto vědy na jisté konkrétní účely ponecháme stranou. Metafyzika totiž zkoumá rozum co do jeho elementů a nejvyšších maxim, které musí u některých věd tvořit dokonce základ jejich možnosti, u všech pak základ jejich používání. To, že metafyzika jako pouhá spekulace slouží spíše k tomu, aby zabránila omylům, než aby rozšířila poznání, není její ceně na újmu, nýbrž jí to díky jejímu cenzurnímu úřadu, který zajišťuje obecný pořádek a svornost, ba prospěch vědecké obce, spíše dodává na vážnosti a důstojnosti a její odvážné a plodné zpracování brání tomu, abychom se vzdalovali od hlavního účelu, obecné blaženosti.
(7178, Kritika čistého rozumu, Praha 2001, str. 502 – B 878-9, A 850-1.)

Immanuel Kant (1787)

Zda se zpracování poznatků, které patří k činnosti rozumu, ubírá po spolehlivé cestě vědy či nikoli, lze vždy brzy posoudit podle výsledku. Jestliže toto zpracování po mnohých přípravách a provedených opatřeních vázne, jen co se přiblíží k svému účelu a cíli, a jestliže se pro dosažení tohoto cíle musí častěji vracet a vydávat se jinou cestou – právě tak, jestliže není možné, aby se různí spolupracovníci shodli na způsobu, jakým by mělo být společného cíle dosaženo -, pak si můžeme být jisti, že takové studium nenastoupilo spolehlivou cestu vědy, nýbrž že je pouhým tápáním.Službou rozumu je už to, že se tato cesta pokud možno vypátrá, i kdybychom se přitom museli vzdát jako marného čehokoli, co bylo předtím obsaženo v cíli, který byl přijat bez promyšlení.
Že se logika po této spolehlivé cestě ubírala již od nejstarších dob, lze vyvodit z toho, že od Aristotela nemohla udělat jediný krok zpátky, nechceme-li ovšem vydávat za její zlepšení například odstranění některých postradatelných subtilností nebo zřetelnější vymezení přednášené látky, což je spíš věcí elegance než spolehlivosti vědy. Na logice je pozoruhodné ještě to, že až do nynějška nebyla s to učinit ani krok vpřed, a že se tedy podle všeho zdá být uzavřená a završená. …
(nnnn, Kritika čistého rozumu, Praha 2001, předmluva k 2. vydání, str. 15.)

Immanuel Kant (1781)

Lidský rozum má zvláštní osud, pokud jde o jeden druh jeho poznatků: je zatěžován otázkami, které nemůže odmítnout, neboť jsou mu ukládány jeho vlastní přirozeností, avšak nemůže na ně ani odpovědět, protože překračují veškerou jeho schopnost.
Do těchto rozpaků se rozum dostává bez vlastní viny. Začíná zásadami, jejichž používání je v průběhu zkušenosti nevyhnutelné a zároveň jejím prostřednictvím dostatečně ověřené. Stoupá s nimi (jak to vyžaduje i jeho přirozenost) stále výše, k vzdálenějším podmínkám. Jelikož však vidí, že takto jeho práce musí zůstat vždy nedokončena, protože otázky nikdy nekončí, je nucen hledat útočiště u zásad, které překračují veškeré možné zkušenostní používání a které se zároveň zdají tak neproblematické, že je s nimi srozuměn i běžný lidský rozum. Tím však upadá do temnot a rozporů, z nichž lze sice poznat, že musí pocházet z jakýchsi skrytých omylů, které však není s to odhalit, protože zásady, jež používá, přesahují hranice veškeré zkušenosti a neuznávají ji jako prubířský kámen. Bojiště těchto nekonečných sporů se nazývá metafyzika.
Byly doby, kdy byla nazývána královnou všech věd, a považujeme-li za čin již vůli, pak si toto čestné pojmenování vzhledem k mimořádné důležitosti svého předmětu jistě zasloužila. Dnes patří k módnímu tónu doby jí obecně opovrhovat a …
(nnnn, Kritika čistého rozumu, Praha 2001, předmluva k 1. vydání, str. 510.)