Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

František Xaver Šalda (1919)

Slovo mluvené a slovo psané vždycky se rozcházelo a bude se vždycky rozcházeti; jest tu jedno označení pro dvojí věc zcela různou. Mluvené slovo jest dorozumívací prostředek, psané slovo bylo a jest pomník. Mluví se pro vteřinu a z potřeby vteřiny, ale píše se pro věk. Mluví se do vzduchu, ale ryje se rydlem do kovové desky, teše se do stěny skalní. Obojí výraz má různý účel, různou optiku, různou perspektivu. V prvním případě jde o účelnost praktickou, o úspornost, v druhém o monumentálnost, o stavbu a členitost architektonickou.
(Vruby a vroubky na poutnické holi F.X. Šaldy, in: 2125, Soubor díla FXŠ sv. 20, Kritické projevy sv. 11, Praha 1959, str. 120.)

apoštol Pavel ()

Řím 10
8... Blízko tebe jestiť slovo, v ústech tvých a v srdci tvém. A toť jest slovo to víry, kteréž kážeme, 9Totiž, vyznáš-li ústy svými Pána Ježíše a srdcem svým uvěříš-li, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých, spasen budeš. 10Nebo srdcem se věří k spravedlnosti, ale ústy vyznání děje se k spasení. 11Nebo dí Písmo: Všeliký, kdož věří v něj, nebude zahanben.
(6630, Biblí svatá, kral.překl., původní vydání, Kutná Hora 1940, str. 162.
8... Co však praví? ,Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci‘; je to slovo víry, které zvěstujeme. 9Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. 10Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, 11neboť Písmo praví: ,Kdo v něho věří, nebude zahanben.‘
(6646, Bible, ekum. překl., 1990, str. 152.)

Immanuel Kant (1783)

Jsou učenci, jejichž filosofií jsou dějiny filosofie (jak staré, tak nové); pro ty tato Prolegomena sepsána nejsou. Ti musí počkat, až jiní, kteří se snaží čerpat přímo ze zdropů rozumu, provedou svou věc, a pak teprve budou na řadě oni, aby podali světu zprávu o tom, co se stalo. Celkem se podle jejich mínění nedá říci nic, co by už nebylo řečeno jindy, a to má ve skutečnosti platit také jako předpověď všeho příštího. Neboť protože lidské rozvažování mnoho století těkalo rozmanitým způsobem po nesčetných předmětech, může se lehce stát, že by se ke všemu novému dalo nají něco starého, co by se mu nějak podobalo. /38/
… /39/ …
Ptát se, zda nějaká věda je též vůbec možná, předpokládá, že pochybujeme o její skutečné existenci. Taková pochybnost ale uráží každého, jehož celé jmění spočívá možná v tomto domnělém klenotu; proto ať se ten, kdo takovou pochybnost vypustí z úst, připraví na odpor ze všech stran. Jedni, v pyšném vědomí svého starého majetku, právě proto považovaného za zákonný, budou na něho shlížet s pohrdáním, třímajíce v rukou svá metafyzická kompendia; jiní, kteří nevidí nic, než co je shodné s tím, co už viděli někde jinde, mu nebudou rozumět, a tak všechno zůstane po nějakou dobu při starém, jako kdyby se nebylo přihodilo zhola nic, co by dovolovalo přivodit brzkou změnu nebo v ni aspoň doufat.
(6062, Prolegomena ke každé příští metafyzice …, Praha 1972, str. 37 a 39.)

Immanuel Kant (1783)

Metafyzika přírody, právě tak jako metafyzika mravů, zejména však kritika rozumu, odvažujícího se používat vlastní křídla, která předchází jako průprava (propedeuticky), jsou tedy jediné tím, co můžeme nazývat filosofií v pravém smyslu slova. Filosofii jde vlastně jen o moudrost, ale prostřednictvím vědy. Je to jediná cesta, která, je-li jednou proražena, nikdy nezaroste a nedovolí žádná zbloudění. Matematika, přírodověda, dokonce i empirická znalost člověka mají sice velkou cenu jako prostředky, většinou k nahodilým, ale přesto nakonec nutným a podstatným účelům lidstva. Docilují toho však jen prostřednictvím rozumového poznání z čistých pojmů, které – ať je nazýváme jakkoli – není vlastně ničím jiným než metafyzikou.
Právě proto je také metafyzika završením veškeré kultury lidského rozumu a jako takové je nepostradatelná, i když její vliv jakožto vědy na jisté konkrétní účely ponecháme stranou. Metafyzika totiž zkoumá rozum co do jeho elementů a nejvyšších maxim, které musí u některých věd tvořit dokonce základ jejich možnosti, u všech pak základ jejich používání. To, že metafyzika jako pouhá spekulace slouží spíše k tomu, aby zabránila omylům, než aby rozšířila poznání, není její ceně na újmu, nýbrž jí to díky jejímu cenzurnímu úřadu, který zajišťuje obecný pořádek a svornost, ba prospěch vědecké obce, spíše dodává na vážnosti a důstojnosti a její odvážné a plodné zpracování brání tomu, abychom se vzdalovali od hlavního účelu, obecné blaženosti.
(7178, Kritika čistého rozumu, Praha 2001, str. 502 – B 878-9, A 850-1.)

Ladislav Hejdánek (2002)

Je zvláštní, že slova opakováním ztrácejí svůj význam, alespoň se to říká; čím to vlastně je způsobeno? Asi tím, že jsou opakována jako izolovaná. Herci přece opakují stejná slova při každém představení, aniž by to pro ně mělo stejné následky (vždyť pak by přestali vlastně hrát, nevědouce, co to říkají). Pokud je toto vysvětlení správné, znamenalo by to, že slova nejsou sama o sobě nositeli smyslu, nýbrž že se smysl na nich zachycuje, eventuelně že je jimi zachycován, ale že nemá svůj původ ve slovech. Slovo se stává čímsi významným tak, že význam k němu přistupuje: význam je tu dříve než slovo. Narativita nepracuje se slovy, která už mají svůj význam, nýbrž s významy, které chytá, zachycuje pomocí slov. Teprve s vynálezem pojmů je myšlení ve své fantazijní složce jakoby uvolňováno, osvobozováno od slov a slovních spojení, tedy také od narativity, neboť návrat k témuž významu už nemusí znamenat co nejpřesnější zopakování celého vyprávění, nýbrž je spolehlivě a mnohem účinněji garantován pojmovým vymezením, k němuž je nutně použito řady dalších pojmů (a příslušných pojmových kontextů, tj. logických vztahů). Jakmile jsme však díky pojmům schopni se co nejpřesněji zaměřit k „témuž“ (především k příslušným intencionálním předmětům), jsme nejen uvolňováni z pout narativity, ale stáváme se odolnými také vůči ztrátě významu slov izolovaných, neboť slova pak jsou spjata se svými významy mnohem pevněji logickými souvislostmi než kontexty narativními. Jejich izolace z narativních souvislostí už není narušením jejích významů, neboť logické souvislosti jsou mnohem pevnější než narativní. (Písek, 020115-1.)