LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Isaac Asimov (1972)

… „… Pozemšťané chtějí Pumpu; chtějí energii zadarmo; chtějí ji do té míry, že odmítají věřit, že ji nemohou mít.“
„Ale proč ji chtějí, když to znamená smrt?“
„Musí jen odmítnout uvěřit, že to znamená smrt. Nejjednodušší způsob, jak vyřešit problém, je popřít jeho existenci. Tvůj přítel, doktor Neville, dělá to samé. …
(6876, Ani sami bohové, př. Zdeněk Lyčka, Praha 1992, str. 197.)

Isaac Asimov (1972)

„Nejde o vymýšlení, doktore,“ chlácholil ho Gottstein. „Ani mě nenapadlo něco takového vyvozovat. Ale všichni víme, že když se pokoušíme určit něco, co leží na hranicích známého a neznámého, je nezbytné dělat předpoklady. Předpoklady se mohou klenout nad šedou oblastí nejistot a můžete je s naprostou poctivostí posouvat jedním či druhým směrem, ale v souladu s … ehm … s okamžitými emocemi. Možná jste vytvářel své předpoklady na anti-Hallamovské hranici možného a nemožného.“
„Tohle je neplodná debata, pane. Tehdy jsem se domníval, že se mám o co opřít. Ale nejsem fyzik. Jsem – byl jsem – radiochemik.“
(6876, Ani sami bohové, př. Zdeněk Lyčka, Praha 1992, str. 175.)

Isaac Asimov (1972)

„… To, co jsem si o něm zapamatoval, docela sedělo.“
„Copak ?“
„Zapamatoval jsem si jeho jistou zajímavou iracionálnost a pokusil jsem se ji dokázat. Dost tvrdě mi vzdoroval. Působil rozumně; tak rozumně, že mi to začalo připadat podezřelé. Někteří blázni si vytvoří druh přitažlivé racionálnosti jako obranný mechanismus.“
„Panebože,“ přerušil ho Montez uštvaně. „Skoro vám nerozumím. …“
(6876, Ani sami bohové, př. Zdeněk Lyčka, Praha 1992, str. 185.)

Aristotelés (-384-322)

Je tedy zjevné, že obec existuje na základě přirozenosti a že je původnější než jednotlivec. Není-li totiž jednotlivec sám soběstačný, bude k obci v témž poměru, v jakém jsou jiné části k celku. Kdo však nemůže žít ve společenství anebo pro svou soběstačnost ničeho nepotřebuje, není částí obce a je buď zvíře nebo bůh.
Ve všech lidech je tedy na základě přirozenosti pud k takovému společenství a ten, kdo je založil jako první, je původcem největších dober. Neboť jako je dokonalý člověk nejlepší živou bytostí, tak je i nejhorší ze všech, žije-li mimo zákon a právo. Nejhorší je totiž bezpráví, které je vybaveno prostředky. Člověk se rodí vybaven praktickou rozumností a ctností, může jich však snadno užívat k opačným účelům. Proto bez ctnosti je bytostí nejbezbožnější a nejdivočejší a v pohlavních požitcích a v jídle nejhorší. Spravedlnost však patří k obci, neboť řádem občanského společenství je právo, a spravedlnost je rozhodováním o tom, co je podle práva.
(7917, Politika I, přel. M. Mráz, Praha 1999, str. 53; I, 2, 1253a 25-39.)

Aristotelés (-384-322)

Konečným společenstvím, utvořeným z většího počtu dědin, je obec. Toto společenství již dosahuje – dá-li se to tak říci – hranice plné soběstačnosti, a ačkoli vzniklo pro přežití, trvá pro život dobrý. Proto každá obec existuje na základě přirozenosti, platí-li to i o prvních společenstvích. Obec je totiž jejich přirozeným cílem a přirozenost je konečný cíl. Neboť konečný stav vývoje každé jednotlivé věci nazýváme její přirozeností, tak například mluvíme o přirozenosti člověka, koně nebo domu. Mimoto účel a cíl je to nejlepší; a soběstačnost je i cílem, i tím nejlepším.
Z toho je tedy zřejmé, že obec existuje na základě přirozenosti, že člověk je svou přirozeností určen k životu v obci a že ten, kdo od přirozenosti, a ne pouze náhodou žije mimo obec, je buď špatný, anebo lepší než člověk, jako ten, o němž řekl Homéros potupná slova:
Je bez bratrství, práva i krbu.
Neboť takový člověk je svou přirozeností zároveň chtivý války, protože je jako osamělý kamínek ve hře.
Je také zjevné, proč je člověk určen pro život v obci ve větší míře než každá včela a každý stádní živočich. Příroda totiž, jak tvrdíme, nečiní nic bezúčelně. Avšak ze živočichů má řeč pouze /53/ člověk. Hlas je ovšem znamením bolesti a slasti, a proto ho mají i jiní živočichové (neboť jejich přirozenost dospěla až k tomu, že mají pocit bolesti i slasti a že si to navzájem oznamují). Řeč je však určena k tomu, aby objasňovala, co je prospěšné a co škodlivé, a tedy i co je spravedlivé a co nespravedlivé. To je totiž zvláštností člověk proti ostatním živočichům, že jedině on má smysl pro dobro a zlo, pro to, co je spravedlivé a co nespravedlivé, a pro podobné věci; společenství v těchto věcech vytváří domácnost a obec.
A obec je také na základě přirozenosti původnější než domácnost a než každý z nás. Neboť celek je nutně původnější než jeho části; zruší-li se totiž celek, nebude už ani noha, ani ruka, leda podle jména, jako když někdo mluví o ruce z kamene jako o ruce; jen v tom smyslu bude mrtvá ruka ještě rukou. Každá věc je přece určena svým úkolem a svou způsobilostí, a když již není taková, nesmí se o ní říkat, že je táž, nýbrž jen, že je stejnojmenná.
(7917, Politika I, přel. M. Mráz, Praha 1999, str. 51+53; I, 2, 1252b27 – 1253a28.)