Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jacques Derrida (2001)

/ É.R.: …Co se týká způsobu, jímž se v současné době navracíme k čistě traumatické či organické kauzalitě nebo ke stopě, abychom vysvětlily neurózy, ačkoliv Freud tuto tezi opustil již roku 1897, vidím v něm jistý regresivní postoj. Je možné /78/ ponechat určitý prostor psychice a myšlence subjektivní svobody, aniž bychom popírali ekonomické, biologické či sociální determinace.
/ J.D.: Samozřejmě, ale není mi úplně jasné, co nazýváte „určitým prostorem“, který bychom měli chtít zachránit. Musíme si vysvětlit slova „subjekt“ a „svoboda“. To, co se vzpírá a co se musí vzpírat tomuto determinismu či tomuto imperialismu deterministického diskurzu, nebudu nazývat subjekt, ani já, ani vědomí a dokonce ani nevědomí, nýbrž budu tak říkat jednomu z míst vyvstání jiného, nekalkulovatelného, události. Singularita je totiž vystavena tomu, co přichází jakožto jiné a nekalkulovatelné. Singularita jako taková (ať se jako taková jeví či nikoli) se ve své existenci samé nikdy neredukuje na pravidla nějakého strojového kalkulu a dokonce ani na ty nejnezpochybnitelnější zákony nějakého determinismu. Jak něco takového pojmenovat? Je to obtížné. Ve chvíli, kdy to nazvu svobodou, , mám vždycky strach, že obnovuji filosofický diskurs, který byl již vystaven jisté dekonstrukci (svoboda jakožto svrchovaná moc subjektu nebo nezávislost vědomého já, „cogito“, dokonce i svoboda Dasein atd.).
Zdá se mi, že jediný pokus, nejpřesvědčivější cestu k tomu, aby byla slovu či pojmu „svoboda“ dodána určitá post-dekonstruktivní hodnota – což se mi často zdá nezbytné, zejména chceme-li přijmout či nechat vyvstat to, co přichází, co přijde, v podobě jiné etiky, repolitizace přiměřené jinému pojmu politična, probíhající transformace mezinárodního práva atd. – zaznamenávám, přinejmenším zaznamenávám, v některých pasážích knihy „Zkušenost svobody“ od Jeana-Luca Nancyho.
Když jsem v průběhu posledních let musel pojmenovat věci tohoto řádu – „svobodnost“, nekalkulovatelnost, nepředvídatelnost, nerozhodnutelnost, událost, nadcházení, jiné -, často jsem mluvil o tom, „co přichází“.
/ É.R.: O tom, co přichází? /79/
/ J.D.: Ano, co se nepředvídatelně vynořuje, co se dovolává mé odpovědnosti a zároveň ji přesahuje (mé odpovědnosti před mou svobodou – již se zdá nicméně předpokládat, mé odpovědnosti v heteronomii, mé odpovědnosti bez autonomie), událost, příchod toho, co (kdo) přichází, ale nemá ještě rozpoznatelný tvar – a co tedy nutně není jiným člověkem, mým bližním, druhem, bratrem (dovedete si představit všechny diskursy, které by to, co (ten, kdo) takto přichází, znovu uvedlo do hry). Může to být stejně tak dobře nějaký „život“ nebo dokonce nějaký „přízrak“ ve zvířecí či božské podobě, aniž by byl „zvířetem“ či „Bohem“, nemusí to být jen muž nebo žena, ani …
(7333, Co přinese zítřek? (dialog), Praha 2003, str. 77-79.) 05-01

Petr Kulhánek (2009)

... Úhlové rozlišení sondy WMAP – 0,3° – dostačuje pro pořízení podrobné mapy fluktuací reliktního záření. Z údajů WMAP bylo upřesněno stáří vesmíru na 13,7 miliardy let. Také byl stanoven podíl jednotlivých ingrediencí ve vesmíru – atomární látka tvoří 4 %, temná hmota 23 % a temná energie 73 % celkové hmoty a energie ve vesmíru.
... Z polarizace reliktního záření bylo možné zjistit, že první hvězdy ve vesmíru vznikaly pouhých 400 milionů let po jeho vzniku. To je dříve, než jsme se dosud domnívali. První hvězdy byly mnohem hmotnější než dnešní a vyvíjely se velmi rychle. Žily jen několik milionů let a v jejich nitru vznikala termojadernou fúzí jádra těžkých prvků.
(Průzkumy reliktního záření, in: Vesmír 88, 2009, č. 11, str. 735; text vložený k článku Petra Kulhánka, Na úsvitu času, vyprávění o reliktním záření, tamtéž, str. 732 – 736.)

Jacques Bergier (1990)

Říkal jsem si, že tuto katastrofu (a dvě stě tisíc dolarů na ní nic nezmění) moji učitelé předvídali už dávno. Bůh poskytl člověku překážku hmoty, a jak říkával Blanc de Saint-Bonnet, „člověk je syn překážek“. Ale moderní myslitelé, odpoutaní od principů, chtěli navždy odstranit překážky. Hmota, jež překážela, byla zdolána. Cesta k nicotě je volná. Už před dvěma tisíci lety napsal Origenes pyšně, že „hmota pohlcuje nespravedlivost“. Napříště už nespravedlivost nebude pohlcována, šíří se jako ničivá záplava. Komitét beznaděje ji nevysuší.
(6829, Jitro kouzelníků, Praha 21990, S. 61.)

Jacques Derrida (2001)

Po účincích ekonomického kalkulu je třeba pátrat všude, třeba jen proto, abychom náležitě poznali, kde nás afikuje jiné, tj. něco nepředvídatelného, událost, jež je nekalkulovatelná: jiné už ze své definice vždy odpovídá ve jménu a podle podoby nekalkulovatelného. Žádný mozek a žádná zdánlivě vyčerpávající neurologická analýza nemůže postihnout setkání s jiným. Příchod jiného, přicházení přicházejícího (l´arrivance de l´arrivant), se přihází (arrive) jakožto nepředvída/76/telná událost. Umět „počítat“ s tím, co se vzpírá počítání, co vyvrací nebo co odchyluje princip rozumu potud, pokud se tento princip omezuje na „vydávání počtu“ („reddere rationem„, „logon didonai„), nepopírat či neopomíjet onen nepředvídatelný a nekalkulovatelný příchod jiného – i to je vědění a vědecká odpovědnost.
/É.R.: Pojem nevědomé determinace a freudovská teze o třech ranách zasazených lidskému narcismu jsou dnes připouštěny a tvoří součást našeho diskursu. Každý v současné době ví, že má nevědomí, a psychoanalýza v tomto smyslu převzala štafetu filosofie vědomí a subjektu. Stala se filosofií „decentrovaného“ subjektu. Podařilo se jím skloubit dvě protichůdné tradice, přičemž je obě modifikovala – jednu prostřednictvím druhé: … /76/
(7333, Co přinese zítřek? (dialog), Praha 2003, str. 75-76.) 05-01

Stephen W. Hawking (1988)

Inflační modely by také mohly vysvětlit, proč je ve vesmíru tak mnoho hmoty. V pozorovatelné části vesmíru se nachází přinejmenším 1080 částic. Odkud se vzaly? Na to kvantová mechanika odpovídá, že částice vznikly z energie v podobě dvojic částice-antičástice. A z čeho vznikla energie? Hmota vesmíru má kladnou energii. Působí ovšem sama na sebe gravitační přitažlivostí. Dva kusy hmoty, které jsou blízko sebe, obsahují méně energie než stejné dva kusy hmoty ve větší vzájemné vzdálenosti, poněvadž na jejich oddálení proti síle gravitace musíme určitou energii vynaložit. V tomto smyslu má gravitační pole zápornou energii. V případě prostorově stejnorodého vesmíru lze dokázat, že záporná energie gravitačního pole přesně ruší kladnou energii ostatní hmoty, takže celkový energetický obsah je nulový.
Dvakrát nic je zase nic. Vesmír může zdvojnásobit kladnou energii hmoty a zároveň zdvojnásobit zápornou gravitační energii, aniž se celková energie jakkoli změní. V průběhu normálního rozpínání k tomu nedochází a hustota energie s narůstajícím objemem vesmíru klesá. Celková energie hmoty se však znásobuje během inflační expanze. Z Guthova modelu vyplynulo, že v inflačním období se hustota energie podchlazeného vesmíru nemění; když vesmír zdvojnásobí svůj rozměr, zdvojnásobí se zároveň kladná energie hmoty i záporná gravitační energie, takže celkový obsah energie zůstane na nule. Během inflační fáze rozměr vesmíru mnohokrát vzroste, takže i energie využitelná k tvorbě částic je nesmírně veliká. Guth jedenkrát poznamenal: „Říká se, že z ničeho jen nic pochází. Přesto je vesmír ztělesněním právě opačného principu v nejvyšší dokonalosti.“
(6806, Stručná historie času, Praha 1991, s. 128.)