Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jacques Derrida (2001)

/ É.R.: …Co se týká způsobu, jímž se v současné době navracíme k čistě traumatické či organické kauzalitě nebo ke stopě, abychom vysvětlily neurózy, ačkoliv Freud tuto tezi opustil již roku 1897, vidím v něm jistý regresivní postoj. Je možné /78/ ponechat určitý prostor psychice a myšlence subjektivní svobody, aniž bychom popírali ekonomické, biologické či sociální determinace.
/ J.D.: Samozřejmě, ale není mi úplně jasné, co nazýváte „určitým prostorem“, který bychom měli chtít zachránit. Musíme si vysvětlit slova „subjekt“ a „svoboda“. To, co se vzpírá a co se musí vzpírat tomuto determinismu či tomuto imperialismu deterministického diskurzu, nebudu nazývat subjekt, ani já, ani vědomí a dokonce ani nevědomí, nýbrž budu tak říkat jednomu z míst vyvstání jiného, nekalkulovatelného, události. Singularita je totiž vystavena tomu, co přichází jakožto jiné a nekalkulovatelné. Singularita jako taková (ať se jako taková jeví či nikoli) se ve své existenci samé nikdy neredukuje na pravidla nějakého strojového kalkulu a dokonce ani na ty nejnezpochybnitelnější zákony nějakého determinismu. Jak něco takového pojmenovat? Je to obtížné. Ve chvíli, kdy to nazvu svobodou, , mám vždycky strach, že obnovuji filosofický diskurs, který byl již vystaven jisté dekonstrukci (svoboda jakožto svrchovaná moc subjektu nebo nezávislost vědomého já, „cogito“, dokonce i svoboda Dasein atd.).
Zdá se mi, že jediný pokus, nejpřesvědčivější cestu k tomu, aby byla slovu či pojmu „svoboda“ dodána určitá post-dekonstruktivní hodnota – což se mi často zdá nezbytné, zejména chceme-li přijmout či nechat vyvstat to, co přichází, co přijde, v podobě jiné etiky, repolitizace přiměřené jinému pojmu politična, probíhající transformace mezinárodního práva atd. – zaznamenávám, přinejmenším zaznamenávám, v některých pasážích knihy „Zkušenost svobody“ od Jeana-Luca Nancyho.
Když jsem v průběhu posledních let musel pojmenovat věci tohoto řádu – „svobodnost“, nekalkulovatelnost, nepředvídatelnost, nerozhodnutelnost, událost, nadcházení, jiné -, často jsem mluvil o tom, „co přichází“.
/ É.R.: O tom, co přichází? /79/
/ J.D.: Ano, co se nepředvídatelně vynořuje, co se dovolává mé odpovědnosti a zároveň ji přesahuje (mé odpovědnosti před mou svobodou – již se zdá nicméně předpokládat, mé odpovědnosti v heteronomii, mé odpovědnosti bez autonomie), událost, příchod toho, co (kdo) přichází, ale nemá ještě rozpoznatelný tvar – a co tedy nutně není jiným člověkem, mým bližním, druhem, bratrem (dovedete si představit všechny diskursy, které by to, co (ten, kdo) takto přichází, znovu uvedlo do hry). Může to být stejně tak dobře nějaký „život“ nebo dokonce nějaký „přízrak“ ve zvířecí či božské podobě, aniž by byl „zvířetem“ či „Bohem“, nemusí to být jen muž nebo žena, ani …
(7333, Co přinese zítřek? (dialog), Praha 2003, str. 77-79.) 05-01

Jan Patočka (1969)

Kosíkova koncepce praxe nechce být antropologií, nýbrž mnohem spíše úvodem k ontologii. Jako by však bylo zapomenuto na okolnost, kterou uznával ontolog par excellence Hegel: že k ontologii, ke stanovisku absolutna, totality, je nutno dospět ze stanoviska relativity, a že správným požadavkem každodenního vědomí, aby se mu přistavil žebřík vedoucí k absolutnu. Avšak toto přistavení žebříku implikuje antropologický ohled a rozhled. I když filosofie nezůstane pouhou antropologií, musí mít fenomenologický, a to znamená antropologický základ, lidskost jako fenomén musí být východiskem.
Člověk jako fenomén – to je člověk, jak prožívá svůj život. Tento antropologický fakt, že živý člověk žije svou aktivitu, že celé jeho bytí je soustředěno v jeho praxi, je třeba filosoficky analyzovat. Pak se ukáže,
1. že celá problematika kritická, ta, kterou Kant se postavil proti dogmatismu předmětnosti, do níž se vpadá bezprostředně, se dá navázat na tuto analýzu žitého života;
2. že analýza žitého života není subjektivní idealismus, že je jako analýza smyslu hluboce odlišná od každé metody přirozeného, zejm. přírodovědeckého poznávání předmětnosti, že to není analýza předmětů, nýbrž předmětného smyslu;
3. že zde je rovněž přístup k dějinám, které rovněž nemohou být uvedeny tak, že do nich vpadneme z čista jasna, je třeba rozebrat životně-antropologický přístup k nim.
Z tohoto hlediska potom teprve lze ostře postavit /127/ proti sobě pojetí člověka jako existence a jako praxe. Liší se hluboce zásadním pojetím vztahu člověka k světu. Sice v obou případech je člověk charakterizován bytím, pobýváním na světě. Ale pobyt jako existence je dále určen jako úpadek do světa, původní a většinová forma existence je každodenní úpadek do neosobního, či lépe pseudoosobního ono-se … Je však třeba 1. ukázat analýzou personálních struktur situace člověka na světě, jak je toto pseudoosobní do nich zařazeno; 2. ukázat, že vztah ke světu není už od původu pouze takto negativní, nýbrž že je základem všeho duchovního seberozvinutí člověka – v tom že je právě specifikum lidské praxe.
(3586, Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 126-7.)

Jan Patočka (1969)

Kosíkova dialektika vzniku člověka je neméně objektivní, metafyzická dialektika než Engelsova dialektika přírody. Jejím nositelem není člověk a lidské struktury, nýbrž zvíře v celku dialektických, tj. rozumných, pochopitelných struktur přírody.
Takto pochopená dialektika není živá, žitá dialektika našeho života a dějin, nýbrž objektivistická metafyzika, která se drží určitých abstraktních struktur a z nich odvozuje jisté konkrétní fenomény. Není to dialektika konkrétního, nýbrž konstruktivní princip. Nikoli produkce člověka člověkem, nýbrž /129/ produkce člověka z mimolidského je tun námětem. Slovo „práce“ to špatně maskuje, neboť neznamená v tomto případě nic jiného než onu prvotní distanci, charakterizující všecky lidské činnosti, v jejím protikladu k zvířecí bezprostřednosti.
Potom však by možná bylo správnější říci ne že práce je ontologickým momentem člověkotvorným, oním momentem praxe, který vytváří bytí, nýbrž že to je objektivní dialektická logika, která v momentu práce jakožto negace bezprostředního úkoje potřeb přetváří zvířecí formu v lidskou.
Na toto pole objektivistické dialektiky Kosíka sledovat nechceme a nemusíme. …
(3586, Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 128-9.)

Jan Patočka (1969)

Kosík zásadně odmítá být fenomenologem a hledá ve fenomenologii pouze „racionální jádro“. Z našeho stanoviska je třeba litovat, že fenomenologem není dost.
Přes tyto poznámky, které podávám ze svého osobního stanoviska, spěchám poznamenat, že Kosíkova kniha znamená průlom a v jistém smyslu epochu: je to tvůrčí navázání na velkou, hloubkovou problematiku zatím poslední fáze filosofického myšlení. Kosíkovi se podařilo to, co celým generacím, následujícím po našich čtyřicátnících, nebylo dopřáno, totiž rozpracovat původním způsobem základní tematiku, o kterou v dnešním myšlení běží. Vyrovnávat se s Kosíkovou filosofií znamená postavit se na úroveň problémů, traktovaných předními mysliteli posledních dvou set let. Kosíkovou prací vrací se naše myšlení tam, kde svou podstatou chtělo být již v první polovině minulého století – myšlením oné zásadní proměny, která se s člověkem stala v moderní době, spočívající v tom, že člověk neakceptuje dané, nýbrž mění je a vytváří tím zároveň teprve sebe sama, své duchovní možnosti i svůj svět.
(3586, Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 132.)

Jan Patočka (1969)

Abychom prostě resumovali své kritické poznámky: Kosíkova práce skutečně ukazuje hluboké porozumění tomu, že problematika klasické německé filosofie, hlavně Hegelovy, marxismu a moderní fenomenologie a existencialismu patří k jedinému /131/ významovému celku, a podává ke konkrétnímu řešení těchto vztahů velmi pozoruhodný příspěvek tím, že posunuje pojem praxe na místo, kde existenciální filosofie a ontologie z ní vycházející klade existenci. Avšak tento úkol u Kosíka se mi zdá nedořešen, protože jeho „dialektika konkrétního“ není stále ještě dialektika žitého života, kterým nepochybně jsme, nýbrž přeskakuje tento problém až do dialektiky věcí, kterými již tak nepochybně nejsme, do cela hypotetické dialektiky přírody, která není přírodou přírodovědy.
Nezdá se nám vhodné zavěsit konkrétní dialektiku praxe, která je něčím zkušenostně daným, na metafyzickou dialektiku, když je možno bez této metafyziky vymezit oblast zkoumání praxe jako oblast smyslu, do něhož vnějšek zasahuje potud, pokud dává příležitost k budování smyslu. Praxi je potřebí zkoumat fenomenologicky a bude-li pak třeba, teprve ontologicky; fenomenologie života je fundament antropologie a ta možná pak i pro ontologii, pokud v lidské praxi jde o porozumění bytí, nejen jsoucnům, jako jsou věci a my sami.
(3586, Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 130-31.)