Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

Platón nechává ve Faidrovi Sókrata argumentovat ve prospěch nadřazenosti mluveného slova nad psaným (toho se někteří autoři dovolávají také s odkazem na Platónův 7. list a pokoušejí se „nově“ číst všechny známé dialogy s ohledem na tzv. nepsané učení, viz např. T.A.Szlezák a G. Reale). Ovšem argumenty, platně orientované na to, že psaný text se nemůže „bránit“ proti nesprávnému pochopení, mohou být prakticky stejně použity na mluvené slovo, jenom s tím rozdílem, že nemluvně se nejprve musí naučit mluvit (a živě komunikovat s živým protějškem), zatímco číst se může učit až později a za předpokladu, že se v jazyce už trochu zdomácnělo. Důraz na výuku a živé slovní poučení je jistě odůvodněn, ale vlastním problémem je „pravost“ takové výuky a „správnost“ takového poučení. Konec konců samy zvuky při živém rozhovoru „neobsahují“ svůj smysl op nic víc než grafická znaménka psaného nebo tištěného textu. Právě proto je třeba s jistou opatrnost přistupovat k srovnávání mluveného slova s psaným nebo tištěným. Vposledu nejde o jednoznačnou přednost jednoho před druhým; v něčem je důležitější psané slovo, zatímco v něčem jiném zase živé oslovení. Důležitost psaného textu a vůbec písma je zřejmá už z toho, že se obecně vynález písma v různých starých společnostech a civilizacích považuje za doklad jejich pokročilosti a vyspělosti. A význam psaného textu se stal ještě důležitějším, když došlo k vynálezu pojmů a pojmovosti. Od té doby se stávalo stále zřejmějším, že nejde ani o pouhé vyslovení myšlenky, ani o její psané zaznamenání, nýbrž o myšlenku samu. A navíc se ukazuje, že dokonce nejde na prvním místě ani o myšlenku myslící (cogitatio cogitans), nýbrž především o myšlenku myšlenou (cogitatio cogitatum), nebo ještě přesněji formulováno, o její „intentum“, tj. o to, co tou myšlenkou bylo myšleno (a nikoli jakým způsobem a v souvislosti s jakými jinými myšlenkami to bylo myšleno). Přitom zůstává zajisté mimo veškerou pochybnost, že k takovému „intentum“ se nikdy nemůžeme „dostat“ jinak než v rámci jazyka resp. nějaké formy jazykové komunikace (a ovšem také v bližších i vzdálenějších kontextech myšlenkových). (Písek, 051021-1.)

Jacques Derrida (2001)

Ve skutečnosti se nejedná o nic menšího, než o význam filosofie jako takové (la philosophie). Její „idea“ a její ustavení se vepisuje především do určitého jazyka a určité kultury, do řeckého jazyka a kultury. Něco, co se v přísném slova smyslu může jmenovat „filosofie“, tedy neexistuje nikde jinde než v Řecku. Přestože i jinde se najdou jistě velmi impozantní myšlenky, včetně myšlenek jiných než filosofických, filosofie jakožto specifický projekt určitého myšlení bytí se zrodila v Řecku.
Zrodila se však – a v tom můžeme přitakat Husserlovi a Heideggerovi – jako univerzální projekt jisté vůle k vykořeněnosti. Ačkoli má své kořeny (Řecko), její projekt zároveň spočívá ve zpřetrhávání kořenů a převádění toho, co se myslí v řečtině – a později v němčině, podle Heideggera -, do „vícera jazyků“ Filosofie se tedy vymaňuje či přinejmenším tíhne k tomu, aby s osvobodila především od svého jazykového, teritoriálního, etnického a kulturního omezení.
Takto rozvržené univerzálno není dáno po způsobu esence, nýbrž ohlašuje nekonečný proces univerzalizace. Tento proces univerzalizace filosofie se po dobu pětadvaceti staletí nikdy nepřestal proměňovat, posouvat rozcházet se sebou samým, rozšiřovat. Dnes se musí ještě více rozvinout, aby se ve stále větší míře vymaňoval ze svých etnických, geografických a politických omezení. Paradox tkví ve skutečnosti v tom, že se osvobozujeme od egocentrismu a popřípadě od egocentrismu ve jménu filosofie a její evropské filiace. Máme zde živoucí kontradikci, kontradikci Evropy samé, včerejška a zítřka: nejenže si Evropa vytváří zbraně proti sobě samé a proti vlastní ome/33/zenosti, ale poskytuje politické zbraně všem národům a kulturám, které zotročil samotný evropský kolonialismus. To se opět podobá jakémusi auto-imunizačnímu procesu.
...
Je-li řecká filosofie už od počátku evropská, ale její poslání je univerzální, stejně tak to znamená, že se musí neustále osvobozovat od relativismu. Filosofická práce spočívá v setrvalém odpoutávání: udělat vše pro rozpoznání, ale také překonání vlastního etnocentrického či geografického omezení, aniž ej musíme nutně zrazovat.
(7333, Co přinese zítřek?, rozhovor s É. Roudinesco, Praha 2003, str. 32-33.)