Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jacques Derrida (2001)

/ É.R.: …Co se týká způsobu, jímž se v současné době navracíme k čistě traumatické či organické kauzalitě nebo ke stopě, abychom vysvětlily neurózy, ačkoliv Freud tuto tezi opustil již roku 1897, vidím v něm jistý regresivní postoj. Je možné /78/ ponechat určitý prostor psychice a myšlence subjektivní svobody, aniž bychom popírali ekonomické, biologické či sociální determinace.
/ J.D.: Samozřejmě, ale není mi úplně jasné, co nazýváte „určitým prostorem“, který bychom měli chtít zachránit. Musíme si vysvětlit slova „subjekt“ a „svoboda“. To, co se vzpírá a co se musí vzpírat tomuto determinismu či tomuto imperialismu deterministického diskurzu, nebudu nazývat subjekt, ani já, ani vědomí a dokonce ani nevědomí, nýbrž budu tak říkat jednomu z míst vyvstání jiného, nekalkulovatelného, události. Singularita je totiž vystavena tomu, co přichází jakožto jiné a nekalkulovatelné. Singularita jako taková (ať se jako taková jeví či nikoli) se ve své existenci samé nikdy neredukuje na pravidla nějakého strojového kalkulu a dokonce ani na ty nejnezpochybnitelnější zákony nějakého determinismu. Jak něco takového pojmenovat? Je to obtížné. Ve chvíli, kdy to nazvu svobodou, , mám vždycky strach, že obnovuji filosofický diskurs, který byl již vystaven jisté dekonstrukci (svoboda jakožto svrchovaná moc subjektu nebo nezávislost vědomého já, „cogito“, dokonce i svoboda Dasein atd.).
Zdá se mi, že jediný pokus, nejpřesvědčivější cestu k tomu, aby byla slovu či pojmu „svoboda“ dodána určitá post-dekonstruktivní hodnota – což se mi často zdá nezbytné, zejména chceme-li přijmout či nechat vyvstat to, co přichází, co přijde, v podobě jiné etiky, repolitizace přiměřené jinému pojmu politična, probíhající transformace mezinárodního práva atd. – zaznamenávám, přinejmenším zaznamenávám, v některých pasážích knihy „Zkušenost svobody“ od Jeana-Luca Nancyho.
Když jsem v průběhu posledních let musel pojmenovat věci tohoto řádu – „svobodnost“, nekalkulovatelnost, nepředvídatelnost, nerozhodnutelnost, událost, nadcházení, jiné -, často jsem mluvil o tom, „co přichází“.
/ É.R.: O tom, co přichází? /79/
/ J.D.: Ano, co se nepředvídatelně vynořuje, co se dovolává mé odpovědnosti a zároveň ji přesahuje (mé odpovědnosti před mou svobodou – již se zdá nicméně předpokládat, mé odpovědnosti v heteronomii, mé odpovědnosti bez autonomie), událost, příchod toho, co (kdo) přichází, ale nemá ještě rozpoznatelný tvar – a co tedy nutně není jiným člověkem, mým bližním, druhem, bratrem (dovedete si představit všechny diskursy, které by to, co (ten, kdo) takto přichází, znovu uvedlo do hry). Může to být stejně tak dobře nějaký „život“ nebo dokonce nějaký „přízrak“ ve zvířecí či božské podobě, aniž by byl „zvířetem“ či „Bohem“, nemusí to být jen muž nebo žena, ani …
(7333, Co přinese zítřek? (dialog), Praha 2003, str. 77-79.) 05-01

klt ()

Opice mají smysl pro spravedlnostNový výzkum ukázal, že opice poznají, když jsou ošizeny. Následně se totiž bouří Malpy hnědé zkoumali američtí odborníci. Z chování opic vyplynulo, že smysl pro spravedlnost není sociálním konstruktem, ale je dán biologicky.
ATLANTA, USA – Nejen lidé, ale také opice mají smysl pro spravedlnost. Pokud totiž zjistí, že byly podvedeny, začnou protestovat a odmítají další spolupráci.
Ve své studii, kterou zveřejnil odborný časopis Nature, to uvádějí američtí vědci z univerzity v Atlantě. Ti k tomuto závěru dospěli na základě pokusů s malpami hnědými (Cebus apella). „Malpy hnědé jsem pro výzkum vybrala, protože rády spolupracují a jejich společenství je velice tolerantní,“ uvedla pro BBC vedoucí týmu odborníků Sarah Brosnanová.
Vědkyně se svými kolegy naučila opice sbírat umělohmotné žetony s tím, že za ně opice dostávaly potravu. Malpy hnědé mají v oblibě okurky, ale největší lahůdkou je pro ně hroznové víno. Výzkumníci opice rozdělili do dvojic a opakovaně je za jejich žetony odměňovali. Pokud obě opice dostaly za žeton okurku, byly spokojené. Když však Brosnanová jedné přilepšila hroznovým vínem, druhá opice začala v polovině případů protestovat. Okurku buď rovnou odmítla, nebo ji přijala a mrštila s ní o zem, v lepším případě si ji vzala a dál o ni nejevila zájem.
Nejhorší reakce však následovala po tom, co jedné z malp dali vědci hrozny, aniž by jim přinesla žeton: drtivá většina opic (80 procent) odmítla „ve hře“ dále pokračovat, začala dělat povyk a žetony i jídlo začala vyhazovat z klecí.
Odborníci přitom zjistili, že takto reagovaly převážně samice. Samci zůstávali k takové nespravedlnosti daleko častěji lhostejní. „Samci se starají o reprodukci a samice o jídlo. Proto se samci nezabývají tím, zda se kvůli takovým nesrovnalostem rozčilovat,“ citoval odborníka na primáty Charlese Jansona New Scientist.
Brosnanová a její kolegové z výzkumu usuzují, že smysl pro spravedlnost není sociálním konstruktem, ale jedním ze základních biologických mechanismů. „Je to velice pozoruhodné zjištění. Opice se skutečně zabývají tím, co dělá jejich druh, a dokáží vyhodnotit, kdo byl odměněn více,“ uvedl Janson.
Odborníci nyní hodlají pokusy opakovat se šimpanzi, aby se o vývoji smyslu pro spravedlnost dozvěděli více.
klt
(ex: Lidové noviny, pátek 19.9.2003, str. 14.)

Jacques Derrida (2001)

Po účincích ekonomického kalkulu je třeba pátrat všude, třeba jen proto, abychom náležitě poznali, kde nás afikuje jiné, tj. něco nepředvídatelného, událost, jež je nekalkulovatelná: jiné už ze své definice vždy odpovídá ve jménu a podle podoby nekalkulovatelného. Žádný mozek a žádná zdánlivě vyčerpávající neurologická analýza nemůže postihnout setkání s jiným. Příchod jiného, přicházení přicházejícího (l´arrivance de l´arrivant), se přihází (arrive) jakožto nepředvída/76/telná událost. Umět „počítat“ s tím, co se vzpírá počítání, co vyvrací nebo co odchyluje princip rozumu potud, pokud se tento princip omezuje na „vydávání počtu“ („reddere rationem„, „logon didonai„), nepopírat či neopomíjet onen nepředvídatelný a nekalkulovatelný příchod jiného – i to je vědění a vědecká odpovědnost.
/É.R.: Pojem nevědomé determinace a freudovská teze o třech ranách zasazených lidskému narcismu jsou dnes připouštěny a tvoří součást našeho diskursu. Každý v současné době ví, že má nevědomí, a psychoanalýza v tomto smyslu převzala štafetu filosofie vědomí a subjektu. Stala se filosofií „decentrovaného“ subjektu. Podařilo se jím skloubit dvě protichůdné tradice, přičemž je obě modifikovala – jednu prostřednictvím druhé: … /76/
(7333, Co přinese zítřek? (dialog), Praha 2003, str. 75-76.) 05-01

Jacques Derrida (2001)

/ J.D.: … Když jsem v průběhu posledních let musel pojmenovat věci tohoto řádu – „svobodnost“, nekalkulovatelnost, nepředvídatelnost, nerozhodnutelnost, událost, nadcházení, jiné -, často jsem mluvil o tom, „co přichází“.
/ É.R.: O tom, co přichází? /79/
/ J.D.: Ano, co se nepředvídatelně vynořuje, co se dovolává mé odpovědnosti a zároveň ji přesahuje (mé odpovědnosti před mou svobodou – již se zdá nicméně předpokládat, mé odpovědnosti v heteronomii, mé odpovědnosti bez autonomie), událost, příchod toho, co (kdo) přichází, ale nemá ještě rozpoznatelný tvar – a co tedy nutně není jiným člověkem, mým bližním, druhem, bratrem (dovedete si představit všechny diskursy, které by to, co (ten, kdo) takto přichází, znovu uvedlo do hry). Může to být stejně tak dobře nějaký „život“ nebo dokonce nějaký „přízrak“ ve zvířecí či božské podobě, aniž by byl „zvířetem“ či „Bohem“, nemusí to být jen muž nebo žena, ani figura, jež je ze sexuálního hlediska definovatelná podle binárních jistot homo- či heterosexuality.
Tak tohle může být, tohle musí být událost hodná toho jména, přicházení, jež mne absolutně překvapí, něco, čemu a komu, za co a za koho již nemohu, již nesmím neodpovídat – způsobem tak odpovědným, jak je to jen možné: to, co přichází nebo co se na mě vrhá, to, čemu jsem vystaven mimo jakékoliv ovládání. Jde tedy o heteronomii: jiné je mým zákonem. To, co se na mě takto vrhá, ke mně nepřichází nutně proto, aby mne vyvolilo tím, že se prezentuje přede mnou, nepřichází takovým způsobem, že bych to viděl přicházet horizontálně, jako nějaký objekt nebo subjekt anticipovatelný na pozadí horizontu, předvídatelné budoucnosti. Jiné nemá horizont, stejně jako smrt. Jiné, jež se na mne vrhá, se přede mnou neprezentuje horizontálně, může mne přepadnout zeshora, vertikálně (ne snad odtud, kde přebývá Nejvyšší, ale přece jen z obrovské výšky!), anebo mne překvapit tak, že se objeví za mými zády, že přijde zezadu či zdola, z podzemí mé minulosti, tak, že je neuvidím přicházet nebo že je dokonce neuvidím nikdy a občas se budu muset spokojit s tím, že je budu pociťovat nebo poslouchat. A to ještě stěží. (78)
(7333, Co přinese zítřek? (dialog), Praha 2003, str. 78-79.)

Jacques Derrida (2001)

Jestliže chovám nedůvěru k výrazu „svoboda“, není to proto, že bych se hlásil k nějakému mechanickému determinismu. Zdá se mi však, že toto slovo je často obtíženo metafyzickými předpoklady, které subjektu či vědomí – tj. určitému egologickému subjektu – připisují svrchovanou nezávislost na pudech, kalkulu, ekonomii, stroji. Je-li svoboda hravým přesahem v rámci stroje, jakéhokoliv určitého stroje, bojoval bych za uznání a respektování této svobody, ale řečem o svobodě subjektu či svobodě člověka se raději vyhýbám.
/ É.R.: Na jaké stroje ovšem narážíte?
/ J.D.: Všude, a zejména v řeči, existuje něco jako stroj. Freud, na nějž se oba s oblibou odvoláváme, kupříkladu mluví o ekonomii, a tedy o nevědomém kalkulu, o principech kalkulu (realita, slast), o opakování a nutkavém opakování. Jakmile existuje kalkul, kalkulovatelnost a opakování, existuje /75/ i stroj. Freud uvažoval o ekonomickém stroji i o strojovém produktu. Ve stroji však existuje určitý přesah vůči stroji samému: je zároveň důsledkem strojovosti a něčím, co maří strojový kalkul.
Mezi strojovostí a ne-strojovostí tedy funguje složitý vztah, který není prostou opozicí. Můžeme tomu říkat svoboda, ovšem pouze od okamžiku, kdy existuje něco nekalkulovatelného. I potom bych ale rozlišoval mezi nekalkulovatelností, jež zůstává homogenní vůči kalkulu (jemuž by se vymkla z nahodilých důvodů, například z důvodu konečnosti, omezenost moci atd.), a non-kalkulovatelností, která by již ze samé své podstaty nenáležela do řádu kalkulu. Událost, jež by měla zůstat bytostně nepředvídatelná, a tedy neprogramovatelná, by byla tím, co přesahuje stroj. Bylo by třeba pokusit se myslet – což je velmi obtížné – událost spolu se strojem. Něco takového se snažím předložit jinde. Abychom se však dostali, pokud je to možné, k události mimo jakýkoli kalkul, a tedy také mimo jakoukoli techniku a ekonomii, je nutno vzít v úvahu programování, stroj, opakování, kalkul, a to tak daleko, jak je to jen možné, někde, kde bychom se toho nenadáli, kde na to nejsme připraveni a kde tomu nejsme nakloněni.
(7333, Co přinese zítřek? (dialog), Praha 2003, str. 74-75.)