Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jacques Derrida (2001)

/ É.R.: …Co se týká způsobu, jímž se v současné době navracíme k čistě traumatické či organické kauzalitě nebo ke stopě, abychom vysvětlily neurózy, ačkoliv Freud tuto tezi opustil již roku 1897, vidím v něm jistý regresivní postoj. Je možné /78/ ponechat určitý prostor psychice a myšlence subjektivní svobody, aniž bychom popírali ekonomické, biologické či sociální determinace.
/ J.D.: Samozřejmě, ale není mi úplně jasné, co nazýváte „určitým prostorem“, který bychom měli chtít zachránit. Musíme si vysvětlit slova „subjekt“ a „svoboda“. To, co se vzpírá a co se musí vzpírat tomuto determinismu či tomuto imperialismu deterministického diskurzu, nebudu nazývat subjekt, ani já, ani vědomí a dokonce ani nevědomí, nýbrž budu tak říkat jednomu z míst vyvstání jiného, nekalkulovatelného, události. Singularita je totiž vystavena tomu, co přichází jakožto jiné a nekalkulovatelné. Singularita jako taková (ať se jako taková jeví či nikoli) se ve své existenci samé nikdy neredukuje na pravidla nějakého strojového kalkulu a dokonce ani na ty nejnezpochybnitelnější zákony nějakého determinismu. Jak něco takového pojmenovat? Je to obtížné. Ve chvíli, kdy to nazvu svobodou, , mám vždycky strach, že obnovuji filosofický diskurs, který byl již vystaven jisté dekonstrukci (svoboda jakožto svrchovaná moc subjektu nebo nezávislost vědomého já, „cogito“, dokonce i svoboda Dasein atd.).
Zdá se mi, že jediný pokus, nejpřesvědčivější cestu k tomu, aby byla slovu či pojmu „svoboda“ dodána určitá post-dekonstruktivní hodnota – což se mi často zdá nezbytné, zejména chceme-li přijmout či nechat vyvstat to, co přichází, co přijde, v podobě jiné etiky, repolitizace přiměřené jinému pojmu politična, probíhající transformace mezinárodního práva atd. – zaznamenávám, přinejmenším zaznamenávám, v některých pasážích knihy „Zkušenost svobody“ od Jeana-Luca Nancyho.
Když jsem v průběhu posledních let musel pojmenovat věci tohoto řádu – „svobodnost“, nekalkulovatelnost, nepředvídatelnost, nerozhodnutelnost, událost, nadcházení, jiné -, často jsem mluvil o tom, „co přichází“.
/ É.R.: O tom, co přichází? /79/
/ J.D.: Ano, co se nepředvídatelně vynořuje, co se dovolává mé odpovědnosti a zároveň ji přesahuje (mé odpovědnosti před mou svobodou – již se zdá nicméně předpokládat, mé odpovědnosti v heteronomii, mé odpovědnosti bez autonomie), událost, příchod toho, co (kdo) přichází, ale nemá ještě rozpoznatelný tvar – a co tedy nutně není jiným člověkem, mým bližním, druhem, bratrem (dovedete si představit všechny diskursy, které by to, co (ten, kdo) takto přichází, znovu uvedlo do hry). Může to být stejně tak dobře nějaký „život“ nebo dokonce nějaký „přízrak“ ve zvířecí či božské podobě, aniž by byl „zvířetem“ či „Bohem“, nemusí to být jen muž nebo žena, ani …
(7333, Co přinese zítřek? (dialog), Praha 2003, str. 77-79.) 05-01

Blahoslav Fajmon (2010)

V novém filmu T. Gilliama Imaginarium Dr. Parnasse spolu vedou rozhovor ďábel a mnich. ...
Neuvedl jsem, které repliky patří mnichovi a které ďáblu. Zkusmo si doplňte příslušné postavy sami. Odhaduji, že roli obhájce, který tvrdí, že příběh je nezbytný pro samotnou existenci vesmíru, přisoudíme mnichovi. Vždyť to druhé, zpochybňování příběhu, se zdá být něčím ďábelským. Širší rámec Gilliamova Imaginaria tomuto našemu prvnímu impulsu dává za pravdu. Ale co kdybychom (bez souvislosti s kontextem filmu a nejspíše i mimo záměr autora) v tomto krátkém výseku ony dvě role obrátili? Je myslitelné, že by se tak nepříjemně vyptával mnich, kdežto ďábel obhajoval nezbytnost vlastního příběhu? Tedy – je možné, že vyprávění příběhu není samo o sobě nutně dobré a bohulibé? Že ďábelskost nespočívá ani tak v absenci příběhu, jako spíše v urputné obraně vlastního příběhu?
Přehršel autobiografií politiků a celebrit, které zaplavují knižní trh, jsou hmotným odrazem obecného povědomí, že právě skrze vyprávění vlastního příběhu je člověk schopen uspořádat, vysvětlit a ospravedlnit svou existenci. Zdá se, že i to, co v našich životech zprvu vypadá jako nepřijatelné zlo, lze obhájit, pokud se jen dostane slyšení našemu příběhu. V něm dokážeme, že trajektorie kauzality zla má svůj původ mimo nás (zde poslouží neutěšené dětství, frustrace, újmy, nespravedlnosti, osobní tragédie, ale postačí i menší bebíčka a bolístky). Tam, kde se ke slovu dostává svéprávný vypravěč (upřímného) autobiografického ‚svědectví‘, už není nutné vyznávat hříchy. Odpuštění zde není odpovědí na ochotu hříchy vyznat, ale odměnou za vypravěčskou schopnost hříchy vysvětlit. A proto položme ještě jednou a jinak tu podivnou otázku: Má i ďábel (tedy ten, který nemůže jinak, než lhát – Jan 8,44) svůj vlastní příběh? A pokud ano, neulpívá pach této ďábelskosti na každé autobiografii? Nejsme právě při ‚vyprávění vlastního příběhu‘ nejvíce náchylní k sebeklamu? V takovém případě by byl okamžik, kdy my, sebe-vypravěči ztichneme, prvním krokem k vykoupení.
Vždyť právě v okamžiku ticha si i Gilliamův mnich uvědomil: „Už je mi to všechno jasné, průzračně jasné. S námi tady to nemá nic společného. Někde na tomto světě, právě teď, někdo vypráví příběh. Jiný příběh. Ságu, milostný příběh, pohádku o nešťastném skonu. Na tom nesejde! Ten teď živí vesmír. To proto jsme pořád tady.“ Škoda jen, že se doktor Parnassus místo sázek s ďáblem nepokusil najít tohoto jiného Vypravěče.
(Co to tu všichni děláte? Protestant 21, 2010, č. 2, str. 1.)

Ladislav Hejdánek (2004)

Heller mluví o tom, jak nezbytné je „vstoupit do příběhu“; to je dobré pojmenování, ale musí být hned doplněno: vstoupit do příběhu neznamená zůstat jen pozorovatelem nebo jen prožívatelem ,celého‘ příběhu, ale nutně to znamená najít v něm své místo, postavit se na některou stranu a proti té druhé. Skutečný „příběh“ je jen tam, kde je nějaké napětí, kde se vskutku něco „děje“, ne kde se všecko beze změny vrací a opakuje. A vstoupit do takového příběhu znamená především orientovat se v tom sporu, v tom napětí, v tom dějství, které se tam odehrává. Když vstoupíme do takového dění (byť jen dění příběhu), musíme nějak vědět, oč tam šlo a jde; pokud to dostatečně nevíme, může se stát, že do „příběhu“ vstoupíme jako pes do kuželek. A pokud opravdu porozumíme, o č jde, musíme se postavit na jednu nebo druhou stranu – anebo příběh „opravit“ tím, že vytvoříme novou, třetí stranu – a pak příběh slouží k tomu, abychom se z příběhu vyvázali, abychom se od příběhu osvobodili (event. nechali osvobodit) a abychom tudíž zase z příběhu vystoupili. Pochopitelně na nás to dočasné pobývání „v příběhu“ nechá nějaké stopy; pokud ty stopy mají význam pro naši vlastní situaci, tj. pro náš vlastní životní příběh, pak ono vyprávění a porozumění starému příběhu splnilo určitým způsobem své poslání. Pokud nás jen vytrhlo z našeho „příběhu“, abychom se pak zase do něho „propadli“ a narazili na jeho tvrdou aktuálnost, je takový příběh jen dočasným „vytržením“ z ubohosti, do níž pak je o to víc zapadneme jako do bažiny. Správný, „pravý“ příběh nás však nemá uklidňovat, zbavovat napětí, dovolit nám „odpočinutí“ (tj. nepravé odpočinutí, které je spíš pouhým zapomněním, zatímco „pravé“ odpočinutí je naopak sbíráním sil), ale svým nejhlubším smyslem, svým „posláním“ nás má jakoby katapultovat do našeho každodenního života, ale ne tak, že bychom se s drsným probuzením propadli na tvrdou půdu reality, nýbrž abychom byli orientováni a připraveni pro smysluplnou aktivitu. (Písek, 040315-1.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Čas od času se jako bleskem rozšíří nějaká fráze, a my se jen divíme, odkud se vzala taková neuvěřitelná přitažlivost několika slov. V poslední době to slyšíme stále znovu, a nakazili se tím také křesťané, dokonce i theologové: něco se označí za „příběh, do něhož musíme vstoupit“. Psycholog Pavel Říčan nedávno (Český bratr 81, 2005, č.1) v bohužel jenom naznačené polemice proti pojmovosti v theologii napsal, že „víra žije z příběhů, do nichž lze vstoupit, z obrazů, jež mocně oslovují, ze svátostných znamení, která se nás tělesně dotýkají, a z příkladných činů, které táhnou k následování.“ Toto tvrzení je ovšem v jednom závažném ohledu mylné: víra v původním, tj. hebrejském slova smyslu je spjata s příběhy, do nichž nelze vstoupit, nýbrž které vás z příběhu vyloučí a nasměrují do vašeho vlastního, který musíte řešit na vlastní odpovědnost. „Vstoupit do příběhu“ se pokoušeli dávní lidé myticky myslící a v mytických příbězích žijící. Smyslem života mytických lidí bylo právě vstoupit do příběhů bohů, polobohů a zbožštěných prapředků, a to tak, že se s jejich činy identifikovaly a že se s těmito mytickými postavami sami ztotožňovali. A tuto životní i myšlenkovou orientaci zlomili a překročili právě staří Hebrejové, a to vynálezem příběhů, které vás nutí hledat svůj vlastní příběh, který není a nemá být žádným napodobením čehokoli, co se už stalo, tj. nemá být žádným návratem zpět, ale odvážným vykročením k tomu, co tu ještě nebylo a s čím nemůžete předem kalkulovat. Víra je právě tímto smělým vykročením do budoucnosti, která ještě nenastala, ale v které je zaslíbeno vysvobození z tlaku toho, co bylo a jest dosud reliktem minulého. Nejlépe to lze ukázat na slavném příběhu Abramova vykročení do neznáma: Abramův čin nemůžete do všech detailů napodobit, nemůžete do jeho příběhu vejít a nemůžete se s ním ztotožnit, protože už víme, kam se Abram vydal a kam došel. Každý, kdo se nechá Abramovým rozhodnutím a činem inspirovat, musí opustit ty své jistoty a vydat se rovněž do svých nejistot. Příběh, který není váš, ale do kterého vstupujete jako nikoli do svého, je svazující a znevolňující; jen příběh, který vás osloví svou výzvou k tomu, abyste sami převzali odpovědnost a vydali se svou vlastní cestou, vás může vést ke svobodě a do svobody. (Písek, 050303-3.)

Jacques Derrida (2001)

Po účincích ekonomického kalkulu je třeba pátrat všude, třeba jen proto, abychom náležitě poznali, kde nás afikuje jiné, tj. něco nepředvídatelného, událost, jež je nekalkulovatelná: jiné už ze své definice vždy odpovídá ve jménu a podle podoby nekalkulovatelného. Žádný mozek a žádná zdánlivě vyčerpávající neurologická analýza nemůže postihnout setkání s jiným. Příchod jiného, přicházení přicházejícího (l´arrivance de l´arrivant), se přihází (arrive) jakožto nepředvída/76/telná událost. Umět „počítat“ s tím, co se vzpírá počítání, co vyvrací nebo co odchyluje princip rozumu potud, pokud se tento princip omezuje na „vydávání počtu“ („reddere rationem„, „logon didonai„), nepopírat či neopomíjet onen nepředvídatelný a nekalkulovatelný příchod jiného – i to je vědění a vědecká odpovědnost.
/É.R.: Pojem nevědomé determinace a freudovská teze o třech ranách zasazených lidskému narcismu jsou dnes připouštěny a tvoří součást našeho diskursu. Každý v současné době ví, že má nevědomí, a psychoanalýza v tomto smyslu převzala štafetu filosofie vědomí a subjektu. Stala se filosofií „decentrovaného“ subjektu. Podařilo se jím skloubit dvě protichůdné tradice, přičemž je obě modifikovala – jednu prostřednictvím druhé: … /76/
(7333, Co přinese zítřek? (dialog), Praha 2003, str. 75-76.) 05-01