Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jacques Derrida (2001)

Jestliže chovám nedůvěru k výrazu „svoboda“, není to proto, že bych se hlásil k nějakému mechanickému determinismu. Zdá se mi však, že toto slovo je často obtíženo metafyzickými předpoklady, které subjektu či vědomí – tj. určitému egologickému subjektu – připisují svrchovanou nezávislost na pudech, kalkulu, ekonomii, stroji. Je-li svoboda hravým přesahem v rámci stroje, jakéhokoliv určitého stroje, bojoval bych za uznání a respektování této svobody, ale řečem o svobodě subjektu či svobodě člověka se raději vyhýbám.
/ É.R.: Na jaké stroje ovšem narážíte?
/ J.D.: Všude, a zejména v řeči, existuje něco jako stroj. Freud, na nějž se oba s oblibou odvoláváme, kupříkladu mluví o ekonomii, a tedy o nevědomém kalkulu, o principech kalkulu (realita, slast), o opakování a nutkavém opakování. Jakmile existuje kalkul, kalkulovatelnost a opakování, existuje /75/ i stroj. Freud uvažoval o ekonomickém stroji i o strojovém produktu. Ve stroji však existuje určitý přesah vůči stroji samému: je zároveň důsledkem strojovosti a něčím, co maří strojový kalkul.
Mezi strojovostí a ne-strojovostí tedy funguje složitý vztah, který není prostou opozicí. Můžeme tomu říkat svoboda, ovšem pouze od okamžiku, kdy existuje něco nekalkulovatelného. I potom bych ale rozlišoval mezi nekalkulovatelností, jež zůstává homogenní vůči kalkulu (jemuž by se vymkla z nahodilých důvodů, například z důvodu konečnosti, omezenost moci atd.), a non-kalkulovatelností, která by již ze samé své podstaty nenáležela do řádu kalkulu. Událost, jež by měla zůstat bytostně nepředvídatelná, a tedy neprogramovatelná, by byla tím, co přesahuje stroj. Bylo by třeba pokusit se myslet – což je velmi obtížné – událost spolu se strojem. Něco takového se snažím předložit jinde. Abychom se však dostali, pokud je to možné, k události mimo jakýkoli kalkul, a tedy také mimo jakoukoli techniku a ekonomii, je nutno vzít v úvahu programování, stroj, opakování, kalkul, a to tak daleko, jak je to jen možné, někde, kde bychom se toho nenadáli, kde na to nejsme připraveni a kde tomu nejsme nakloněni.
(7333, Co přinese zítřek? (dialog), Praha 2003, str. 74-75.)

Jacques Derrida (2001)

Ve skutečnosti se nejedná o nic menšího, než o význam filosofie jako takové (la philosophie). Její „idea“ a její ustavení se vepisuje především do určitého jazyka a určité kultury, do řeckého jazyka a kultury. Něco, co se v přísném slova smyslu může jmenovat „filosofie“, tedy neexistuje nikde jinde než v Řecku. Přestože i jinde se najdou jistě velmi impozantní myšlenky, včetně myšlenek jiných než filosofických, filosofie jakožto specifický projekt určitého myšlení bytí se zrodila v Řecku.
Zrodila se však – a v tom můžeme přitakat Husserlovi a Heideggerovi – jako univerzální projekt jisté vůle k vykořeněnosti. Ačkoli má své kořeny (Řecko), její projekt zároveň spočívá ve zpřetrhávání kořenů a převádění toho, co se myslí v řečtině – a později v němčině, podle Heideggera -, do „vícera jazyků“ Filosofie se tedy vymaňuje či přinejmenším tíhne k tomu, aby s osvobodila především od svého jazykového, teritoriálního, etnického a kulturního omezení.
Takto rozvržené univerzálno není dáno po způsobu esence, nýbrž ohlašuje nekonečný proces univerzalizace. Tento proces univerzalizace filosofie se po dobu pětadvaceti staletí nikdy nepřestal proměňovat, posouvat rozcházet se sebou samým, rozšiřovat. Dnes se musí ještě více rozvinout, aby se ve stále větší míře vymaňoval ze svých etnických, geografických a politických omezení. Paradox tkví ve skutečnosti v tom, že se osvobozujeme od egocentrismu a popřípadě od egocentrismu ve jménu filosofie a její evropské filiace. Máme zde živoucí kontradikci, kontradikci Evropy samé, včerejška a zítřka: nejenže si Evropa vytváří zbraně proti sobě samé a proti vlastní ome/33/zenosti, ale poskytuje politické zbraně všem národům a kulturám, které zotročil samotný evropský kolonialismus. To se opět podobá jakémusi auto-imunizačnímu procesu.
...
Je-li řecká filosofie už od počátku evropská, ale její poslání je univerzální, stejně tak to znamená, že se musí neustále osvobozovat od relativismu. Filosofická práce spočívá v setrvalém odpoutávání: udělat vše pro rozpoznání, ale také překonání vlastního etnocentrického či geografického omezení, aniž ej musíme nutně zrazovat.
(7333, Co přinese zítřek?, rozhovor s É. Roudinesco, Praha 2003, str. 32-33.)

Friedrich Dürrenmatt (1963)

Švýcarský dramatik Friedrich Dürrenmatt, jeden ze staré generace, který tehdy v Praze mohl být spíše slyšen než viděn, říká ústy jedné ze svých postav, Augiáše ze hry Herkules a Augiášův chlév, tato slova: „Já jsem politik, synu můj. Žádný hrdina. A politika divy nedělá. Je tak slabá jako lidé, je pouhým obrazem jejich křehkosti a vždy znovu určena k tomu, aby ztroskotala. Nikdy nedokáže dobro, nevykonáme-li je my sami. A tak jsem konal dobro. Proměňoval jsem hnůj v humus. Je těžká doba, kdy člověk dokáže vykonat pro svět jen málo. Milost světa projasněného si vynutit nemůžeš, ale můžeš v sobě vytvořit předpoklady, že tato milost – přijde-li jednou – najde v tobě zrcadlo, v němž se bude odrážeti její světlo. Ať je nyní tato zahrada tvoje. Neodmítej ji. Buď takový jako ona: beztvárnost v krásu přetvořená. Přinášej ovoce. Měj odvahu žít nyní a zde, uprostřed této beztvaré pustiny, ne jako člověk spokojený, nýbrž jako věčný nespokojenec, jenž odevzdává stále dál svou nespokojenost a tak časem mění všechny věci. Je to hrdinský čin, co ti teď ukládám, synu, herkulovská práce, kterou chci vložit na tvá ramena.“
(Herkules und der Stall des Augias, 1963.)

Jan Patočka (197.)

... Ale co byl Masarykův program? Na tento pojem „program“ soustředila diskuse útok. Je potřebí rozlišovat program, který není nic jiného než jiné slovo pro ideu. Řekl bych, že člověk skutečně konkrétně jednající rozhodně za nějakou ideou jde. Je složité, co to vlastně idea je. Na jedné straně je to jistý instrument, na druhé straně je to právě realita, která se jeho rozhodnutím formuje a spolutvoří. Ale něco jiného je plán: myslet si, že skutečnost naplánuji podle jistého mustru. Ve vašem útoku na program je míně spíše plán a jistý abstraktní racionalismus, který jednajícímu člověku jako takovému je cizí. Protože je-li jeho realizace výzvou, kterou hází druhým, aby ji nějakým způsobem z vlastní zodpovědnosti kritizovali, přirozeně se s touto spoluúčastí / počítá: tato spoluúčast není nic jiného, než vědomé přihlížení k tomu, že každý čin je jenom začátek a tento začátek že musí být dokončen někým jiným. Masaryk je evropský právě v tomto a v ničem jiném, v této repríze dějinné myšlenky. Dějiny nespočívají v ničem jiném než v tom, že člověk jako svědomitá a odpovědná bytost bojuje o tuto svou možnost se vším, co se ho snaží strhnout do přirozeného pádu. A to je Evropa, to je začátek evropských dějin a vlastně dějin vůbec: že se lidé pokusili povstat nad úroveň, ve které člověk žije prostě proto, aby žil, a vytvořili něco takového, co znamenalo pozvednout se na úroveň zodpovědného činu, pro lidi, kteří jsou schopni pochopit, tzn. jednat v tomto rámci. Tak vznikla řecká polis, která vázanost lidského života na život zůstavila lidskému soukromí a vytvořila veřejnost nad touto úrovní. Tuto stránku vidím v tom, co udělal Masaryk: to je to, co se snažil u nás realizovat. Pomocí jakého programu? Proč s českým bratrstvím? Před sebou měl americkou demokracii interpretovanou Tocquevillem. Od doby Tocquevillovy se uznává téze, že svoboda politická je možná tam, kde existuje vnitřní vázanost člověka. Americká religiozita je conditio sine qua non té politické formy amerického života, jak vznikla v 18, století. Americká religiozita, která vedla ...
(Diskuse ad: Česká filosofie mezi dvěma válkami – in: 6748, Masaryk (samizdatový soubor), Praha 1979, str. 332-33.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Základní problém významu „pravdy“ a „pravdivosti“ v politice se týká napětí a často konfliktu mezi zjišťováním „pravdy“ a politickým rozhodováním. Jak se často říká, o pravdě se nehlasuje; naproti tomu v politice jsou důležité názory, představy a přání lidí. V demokracii se tyto představy a přání respektují ve volbách; a jak je již odedávna známo, v každé společnosti je těch, kdo jsou pro hledání pravdy a pravdivosti relativně kompetentní, mnohem méně než těch ostatních, kteří se ve srovnání se „znalci“ jeví jako „neznalí“ a „nevědomí“. Mnoho podvodných aktivit počítá s nedostatečnou orientovaností a informovaností většiny občanů a útočí na jejich názory, představy a přání i mimo volební čas. Všude totiž, kde je třeba odhadovat možnosti, které sice nejsou momentálně k dispozici, ale které se nám otevřenou (nebo naopak uzvařenou) díky tomu či onomu našemu správnému (nebo nesprávnému) rozhodnutí, záleží nejenom na nás, ale také na mnoha dalších nejen „objektivních okolnostech“, nýbrž i na rozhodnutí mnoha dalších lidí. Mimořádně významná je tato skutečnost právě v politice. A protože z budoucnosti nepřichází jen „to pravé“, nýbrž také mnoho „nepravých“ rozhodnutí, a to jak našich vlastních, tak rozhodnutí mnoha dalších lidí, znamená „pravdivost“ něco bytostně odlišného od toho, jak se tradičně vymezovala „pravda“ a „pravdivost“ jako adekvace (nebo korespondence atd.), tj. závislost na tom, co „jest“.
(Písek, 120701-2.)