Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

Pravda (kterou ovšem nebudeme redukovat resp. nesprávně interpretovat jako vlastnost soudu či výroku apod.) se může uskutečňovat (jakožto „to pravé“ v dané situaci – užší nebo širší) jen prostřednictvím subjektů (různých úrovních, od nejnižších až po nejvyšší dosažené). A subjekty jsou vybaveny reaktibilitou, tj. schopností odpovídat na výzvy (předmětné i nepředmětné). Reaktibilita se zásadně liší od kauzality tím, že v různé míře (podle úrovně příslušných subjektů) umožňuje odpovědět také jinak (resp. odpovědět nebo neodpovědět). Tato „vůle“ („volnost“) je základem tzv. svobody, neboť svoboda v tom smyslu, jaký tomu slovu obvykle dáváme, je jen kultivovaným fenoménem takovéto „volnosti“, který konečně pronikl i do vědomí. To zároveň znamená, že stejnou měrou, jako pravda může pronikat do předmětného světa (tj. do světa, který má také svou předmětnou stránku resp. své jednotlivé předmětné stránky) jen prostřednictvím subjektů, může se uplatňovat jen prostřednictvím LOGU, neboť právě LOGOS je rozhodující „mocí“, jež dovoluje sjednocení (integraci) subjektů z jejich nitra (tj. niternou integraci, vnitřní sjednocení). Není to tedy svoboda, která by mohla „zakládat“ Pravdu, ale je to naopak Pravda, která umožňuje a zakládá svobodu (Je to Pravda, která „osvobozuje“ – to ovšem platí zejména pro nejvyšší úroveň, kde jsou rozhodující nároky kladeny na vědomí resp. myšlení.) Vztah mezi Pravdou a LOGEM je ovšem zapotřebí prozkoumat hlouběji, ale jedno můžeme říci už teď: Pravda je normou pro LOGOS, pokud LOGOS chápeme v nejširším smyslu (tedy tak, že zahrnuje i „světový rozum“, tedy v žádném případě neomezovaný na jazykové zprostředkování): LOGOS je především „to pravé“ (na rozdíl od MÉ-LOGOSu), a je to také „to pravé“ pro zprostředkování a spoluuskutečňování Pravdy. (Písek, 051127-2.)

Paul Ricœur (1984)

Přimlouváte se za návrat k buržoaznímu romantickému pojetí soukromé subjektivity, zbavené vší politické odpovědnosti?Vůbec ne. V nedávných diskusích s pražskými filosofy jsem mluvil o krizi subjektu v současné kontinentální filosofii, zejména ve strukturalismu. Zdůraznil jsem, že když se zbavíme ideje subjektu, který zodpovídá za svá slova, nejsme už s to mluvit o svobodě a o lidských právech. … Společnost, v níž už nejsou subjekty eticky odpovědné za svá slova, je společnost, v níž už nejsou občané. Pro pražské disidentské filosofy je integrita a pravdivost jazyka prvotní filosofická otázka. A tato otázka se stává mravním a politickým aktem odporu v systému založeném na lži a převrácenosti. Východoevropský marxismus degeneroval z dialektiky na pozitivismus. Zřekl se hegelovské inspirace, která udržovala marxismus jako uskutečnění univerzálního subjektu v dějinách, a stal se pozitivistickou technologií manipulace mas.
(R. Kearney, Rozhovor s P. R., in: Reflexe č. 10, 1993, 1 – str. 15 – přel. Jan Sokol; původně: Dialogues with Contemporary Continental Thinkers, Manchester Univ. Press 1984, p. 15-46.)

Jacques Derrida (2001)

Ve skutečnosti se nejedná o nic menšího, než o význam filosofie jako takové (la philosophie). Její „idea“ a její ustavení se vepisuje především do určitého jazyka a určité kultury, do řeckého jazyka a kultury. Něco, co se v přísném slova smyslu může jmenovat „filosofie“, tedy neexistuje nikde jinde než v Řecku. Přestože i jinde se najdou jistě velmi impozantní myšlenky, včetně myšlenek jiných než filosofických, filosofie jakožto specifický projekt určitého myšlení bytí se zrodila v Řecku.
Zrodila se však – a v tom můžeme přitakat Husserlovi a Heideggerovi – jako univerzální projekt jisté vůle k vykořeněnosti. Ačkoli má své kořeny (Řecko), její projekt zároveň spočívá ve zpřetrhávání kořenů a převádění toho, co se myslí v řečtině – a později v němčině, podle Heideggera -, do „vícera jazyků“ Filosofie se tedy vymaňuje či přinejmenším tíhne k tomu, aby s osvobodila především od svého jazykového, teritoriálního, etnického a kulturního omezení.
Takto rozvržené univerzálno není dáno po způsobu esence, nýbrž ohlašuje nekonečný proces univerzalizace. Tento proces univerzalizace filosofie se po dobu pětadvaceti staletí nikdy nepřestal proměňovat, posouvat rozcházet se sebou samým, rozšiřovat. Dnes se musí ještě více rozvinout, aby se ve stále větší míře vymaňoval ze svých etnických, geografických a politických omezení. Paradox tkví ve skutečnosti v tom, že se osvobozujeme od egocentrismu a popřípadě od egocentrismu ve jménu filosofie a její evropské filiace. Máme zde živoucí kontradikci, kontradikci Evropy samé, včerejška a zítřka: nejenže si Evropa vytváří zbraně proti sobě samé a proti vlastní ome/33/zenosti, ale poskytuje politické zbraně všem národům a kulturám, které zotročil samotný evropský kolonialismus. To se opět podobá jakémusi auto-imunizačnímu procesu.
...
Je-li řecká filosofie už od počátku evropská, ale její poslání je univerzální, stejně tak to znamená, že se musí neustále osvobozovat od relativismu. Filosofická práce spočívá v setrvalém odpoutávání: udělat vše pro rozpoznání, ale také překonání vlastního etnocentrického či geografického omezení, aniž ej musíme nutně zrazovat.
(7333, Co přinese zítřek?, rozhovor s É. Roudinesco, Praha 2003, str. 32-33.)

Jan Patočka (1943-52?)

... Chórismos je oddělení, rozlišení o sobě, oddělení absolutní, samo pro sebe. Něm není obsaženo žádné tajemství dalšího zemědílu kdesi za oddělujícím oceánem, nýbrž jeho tajemství je nutno vyčíst z něho samého, najít je čistě v něm samém. Jinými slovy, tajemství chórismu je totéž co zkušenost svobody: zkušenost distance vůči reálním věcem, smyslu nezávislého na předmětném a senzuálním, který získáváme obrácením původního, „přirozeného“ směru života, zkušenost obrození. „druhého narození“, vlastní všemu duchovnímu životu, známá člověka náboženskému, zasvěcenci umění a v neposlední míře filosofovi. Pro filosofii je zkušenost svobody tím, co ji zachraňuje od možného rozptýlení v znalostech konečných, předmětných, jednotlivých, co jí dává a zaručuje její autonomii. Vezmeme-li tedy metafyzicky ideu jako zkratku chórismu a ten jako symbol svobody, pak možno říci, že filosofie pojetím ideje stojí a padá a že nikdo nepochopí filosofii, komu není přístupná idea. Jenže v přísném smyslu slova nelze ideu, tento absolutní předmět, položit svobodě naroveň, nýbrž naopak spíš třeba ideu samu ještě překonat, předstihnout, připravit ji o její před-stavující, předmětný, obrazový ráz.
(Negativní platonismus, in: 6647, Praha 1990, str. 46-47.)

Jan Patočka (1965)

Hegelova estetika není nijak vyvolána ani vedena takzvaným estetickým zájmem. ... Jsou-li krása a umění ty předměty, které udržují Hegelovu spekulaci v napětí, pak to je z toho důvodu, že dávají životu probíhajícímu v každodenní konečnosti a sebezapomenutosti na srozuměnou, čím ve vlastním smyslu jest. Vědět však, co jest, znamená vědět pravdu. Zájem, který žene Hegelovu estetiku vpřed, je proto otázka po pravdě a Hegelova estetická spekulace je částí této otázky. /217/
Pravda, která se však týká nás samých a proměňuje nás samy, je zároveň pramenem vlastního života. Jde-li Hegel po stopách pravdy umění, pak chce pozvednout lidský život nad jeho faktické a obvyklé, pro tento život však nikterak podstatné meze, chce jej osvobodit k němu samému, k jeho podstatě. Otázka po kráse jako po pravdě tedy zní jak dalece je v moci pravdy, existující v podobě krásy, aby osvobodila člověka k jeho podstatě ve vlastním smyslu?
Svoboda, pravda a krása souvisí tedy nejužším způsobem. ...
(K vývoji Hegelových estetických názorů, in: 7331, Umění a čas 1, Praha 2004,
str. 216-17.)