Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2000)

Nejstarší formy filosofické theologie ve starém Řecku zachovávaly slovo (termín) „bůh“ (nebo „bohové“, „božství“ apod.), ale zbavovaly je jednak většiny tradičních (předfilosofických, mytických, religiózních) konotací, zatímco na druhé straně je vybavovaly konotacemi novými, spjatými především s novým pojmovým myšlením a jeho myšlenkovými „konstrukty“ (tj. intencionálními předměty). Tím došlo na jedné straně k vyprázdnění většiny religiózních významů zmíněného termínu (resp. termínů), takže jeho (jejich) zachování se stalo záležitostí pouhé konvence (naprosto analogicky s tím, jak se tomu mělo a dosud má se všemi jinými filosofickými termíny) – a někdy dokonce záležitostí jisté oportunity. To se ukázalo být velmi vhodnou okolností pro formující se křesťanskou teorii (teologii), která využila možností a reinterpretovala zmíněný terín (termíny) tpůsobem, který zčásti restituoval některé religiózní konotace (a tím se přiblížil tehdy obecné tendenci remytizovat filosofii a zfilosofičťovat některé mýty). Na druhé straně filosofická re-konstituce a re-konstrukce či re-interpretace významů slova „bůh“ (a dalších) se omezovala na zařazení „boha“ či „bohů“ do rámce toho, co nově filosofie chápala jako skutečnost, skutečný svět, univerzum. A to se zase pro křesťanské formování teologie stalo významnou inspirací pro zdůraznění nezařaditenosti „Boha“ jako Stvořitele do rámce světa jakožto jeho stvoření. Výsledkem tohoto dvojího pohybu, této dvojí tendence pak bylo zdánlivě restaurační až reakční zdůraznění oné nezařaditelnosti Boha do rámce světa stvořených skutečností, které jako by otevřelo znovu dveře staré religiozitě (a dokonce mytičnosti) a které se dokonce soustředilo na konstruování zvláštního světa skutečností „hyperfyzických“, tedy nad-přírodních a nad-přirozených (z nedostatečné nebo nepořádné znalosti řečtiny označovaných jako „metafyzické“).
(Praha, 000318-1.)

Emanuel Rádl (1932)

Nenapadá mi odsuzovat theologii: křesťanství je bez theologie nemožné, ba theologie mu teprve dodává, abych tak řekl, kulturního významu; theologie je soustavnou teorií, jednotnou formulací křesťanské praxe; v úsilí theologickém (jako ve filosofickém) proniknout do podstaty věcí je něco možného, odvážného, vzdělaného. Potřebujeme tedy nutně theologie, a je velkou zásluhou Barthovou a Brunnerovou, že nám ukázali na tu potřebu – ale potřebujeme smělé revize staré theologie ve jménu lásky k bližnímu, neboť vzpoura proti křesťanství od počátku nové doby, od Hobbesa až do komunismu, je namířena v prvé řadě proti theologii; ta vzpoura přece má nějaký smysl a nelze prostě přes ni přejít k dennímu pořádku! Základní chyba této staré theologie (kterou theologové krize znovu nám doporučují) jest, že staví Boha příliš vysoko mimo lidský život; jako by to, co děláme na tomto světě (v sociálním životě, politice, vědě) bylo mimo přímý vztah k Bohu, jako by osudy světa měly svoji zvláštní zákonitost a vedle toho jako by existoval náš poměr k Bohu. To je názor zhola neevangelický: k Bohu se nelze dostat jinak než skrze bližního, tj. jednáním na tomto světě; cokoli uděláte jednomu z lidí, Bohu jste udělali; život rodinný, volby do parlamentu, jednání mezinárodní, všechno je přímou službou Bohu.
(Obtíže křesťanské etiky, napsáno 1932, ale nevyšlo; otištěno bylo až:
Křesťanská revue, 111109-1.)

Jacques Derrida (2001)

Ve skutečnosti se nejedná o nic menšího, než o význam filosofie jako takové (la philosophie). Její „idea“ a její ustavení se vepisuje především do určitého jazyka a určité kultury, do řeckého jazyka a kultury. Něco, co se v přísném slova smyslu může jmenovat „filosofie“, tedy neexistuje nikde jinde než v Řecku. Přestože i jinde se najdou jistě velmi impozantní myšlenky, včetně myšlenek jiných než filosofických, filosofie jakožto specifický projekt určitého myšlení bytí se zrodila v Řecku.
Zrodila se však – a v tom můžeme přitakat Husserlovi a Heideggerovi – jako univerzální projekt jisté vůle k vykořeněnosti. Ačkoli má své kořeny (Řecko), její projekt zároveň spočívá ve zpřetrhávání kořenů a převádění toho, co se myslí v řečtině – a později v němčině, podle Heideggera -, do „vícera jazyků“ Filosofie se tedy vymaňuje či přinejmenším tíhne k tomu, aby s osvobodila především od svého jazykového, teritoriálního, etnického a kulturního omezení.
Takto rozvržené univerzálno není dáno po způsobu esence, nýbrž ohlašuje nekonečný proces univerzalizace. Tento proces univerzalizace filosofie se po dobu pětadvaceti staletí nikdy nepřestal proměňovat, posouvat rozcházet se sebou samým, rozšiřovat. Dnes se musí ještě více rozvinout, aby se ve stále větší míře vymaňoval ze svých etnických, geografických a politických omezení. Paradox tkví ve skutečnosti v tom, že se osvobozujeme od egocentrismu a popřípadě od egocentrismu ve jménu filosofie a její evropské filiace. Máme zde živoucí kontradikci, kontradikci Evropy samé, včerejška a zítřka: nejenže si Evropa vytváří zbraně proti sobě samé a proti vlastní ome/33/zenosti, ale poskytuje politické zbraně všem národům a kulturám, které zotročil samotný evropský kolonialismus. To se opět podobá jakémusi auto-imunizačnímu procesu.
...
Je-li řecká filosofie už od počátku evropská, ale její poslání je univerzální, stejně tak to znamená, že se musí neustále osvobozovat od relativismu. Filosofická práce spočívá v setrvalém odpoutávání: udělat vše pro rozpoznání, ale také překonání vlastního etnocentrického či geografického omezení, aniž ej musíme nutně zrazovat.
(7333, Co přinese zítřek?, rozhovor s É. Roudinesco, Praha 2003, str. 32-33.)

Johann Wolfgang Goethe ()

Schüler:
Mein Abscheu wird durch Euch vermehrt.
O glücklich der ! den Ihr belehrt.
Fast möcht’ ich nun Theologie studieren.
Mephistopheles:
Ich wünschte nicht Euch irre zu führen.
Was diese Wissenschaft betrifft,
Es ist so schwer den falschen Weg zu meiden,
Es liegt in ihr so viel verborgnes Gift,
Und von der Arzenei ist’s kaum zu unterscheiden.
Am besten ist’s auch hier, wenn Ihr nur Einen hört,
Und auf des Meisters Worte schwört.
Im Ganzen – haltet Euch am Worte !
Dann geht Ihr durch die sichre Pforte
Zum Tempel der Gewißheit ein.
(0198, Faust, Leipzig ?, S. 60.)