Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Měchýř (1999)

Když hrozilo nebezpečí, že boj o vnitro potrhá sametový závoj revoluce, sešli se u prezidenta na zámku v Lánech Ladislav Lis, předseda branně bezpečnostního výboru parlamentu, Jan Urban za OF a další. A rozhodli, že pověří šetřením celé aféry Ladislava Hejdánka, bývalého mluvčího Charty 77, jehož morální kvalifikaci a nestrannost nemohla zpochybnit žádná ze zúčastněných stran. Hejdánek pak předložil Zprávu o výsledku šetření v případě sporu o postupu ministra vnitra a o postupu zástupců a pověřenců Občanského fóra. Dospěl k závěru, že „ministr Sacher neučinil celou řadu důležitých opatření, nutných pro rychlé a spolehlivé přebudování jeho (tj. FMV) jak struktur, tak orgánů samotného ministerstva … Pokud jde konečně o pracovníky ministerstva, proti kterým má ministr největší výhrady, nabyl jsem dojmu, že většina výtek je neoprávněných … že nepředstavují pravé důvody, proč mají být zbaveni svých funkcí. Nabyl jsem přesvědčení, že chyby ze strany ministra dr. Sachera jsou závažnější … Chyby druhé strany mají nesouměřitelně menší význam a v žádném případě nemohou být interpretovány jako ohrožující nějakou koncepci bezpečnosti státu. Jejich povaha dokonce vylučuje možnost, že by šlo o nějakou formu boje o moc“. Třicet řádků Hejdánovy Zprávy nelze považovat za odbornou expertizu. Nejenže chybí datum a údaj, komu je určena, ale pasáž „nabyl jsem dojmu“ její hodnotu relativizuje. Nicméně to byl dojem moudrého a vnímavého filozofa. Ať tak či onak, zbytečně marnil čas. Údajně (viz zde odkaz na reporáž Boj o vnitro) v sobotu 14. dubna telefonuje Hejdánek Havlovi do Lán, že dokončil svou zprávu a může ji předat. Na otázku s jakým výsledkem odpoví, že s nepříznivým pro ministra Sachra. Na to prezident ztrácí zájem a řekne rozladěně: „Dej ji tomu, kdo tě tím pověřil.“ Hejdánek proto předal zprávu mluvčímu občanského fóra, Janu Urbanovi, který mu sice 5. dubna tlumočil prezidentovo pověření, sám však neměl žádnou pravomoc k vyvození důsledků. Proti Hejdánkově dojmu se prezident i vláda řídili svým dojmem, že musí „podporovat svého šerifa“ proti bývalým „vnitrákům“ – osmašedesátníkům. Tímto postojem se ve prospěch „šedé zóny“ podařilo prohloubit latentní rozpory mezi exkomunisty – osmašedesátníky a ostatním disentem.
(Velký převrat, Praha 1999, s. 127.)

Aleš Březina (2010)

... Proč třeba nevyzvednout Přemysla Pittera, který zachránil během války desítky židovských a po válce německých děti a pomáhal, kde se dalo v uprchlických táborech. Proč neocenit Ladislava Hejdánka, který v okamžiku, kdy bylo zavřeno deset předních představitelů VONSu, vzal na sebe dobrovolně vedení disentu. Statečnost spíše můžeme vidět v tom, čemu filozofové říkají „existenciální ručení“. Pokud chceme, zde by mohl být příklad i pro budoucí generace.
Dvě tečky za diskusemi v minulých číslech. Tečka první: O bratrech Mašínových a Milanu Paumerovi, in: Satellite 1 – 416 (2010), str. 8.

Svatopluk Karásek (1980)

V Chartě 77 se sešli lidé různé minulosti, různého vyznání, zastánci různých myšlenkových proudů k jednom společnému: být solidární s konkrétními lidmi, kteří jsou stíháni pro svoje přesvědčení. Být s nimi solidární. Často slyším zde v exilu v rozhovorech s lidmi kritiku toho, že se k úkolu Charty 77 připojili i straníci z padesátých let. Skoro bych řekl, že debata o tomto problému je zde vzhledem k Chartě 77 nejživější. A přitom je to problém zcela okrajový. Nově vzniklá solidarita je pro účastníky hlubší prožitek než staré viny. Osou Charty jsou vynikající čeští vzdělanci, kteří si uchovali charakter a vnitřní sílu. Ze všech zúčastněných vynikají tři postavy, které jasně formulují svůj celoživotní myšlenkový zápas, ze kterého vyplývá jejich postoj. Jsou to prof. Jan Patočka, Ladislav Hejdánek a prof. Božena Komárková.
Některé snad překvapuje, že není dost známá. Ale jak by mohla být známá, když v Čechách filosof již není presidentem, ale je isolován s podlomeným zdravím ve své pracovně, odkud je vyváděn v podstatě jen k dalšímu výslechu.
(na literárním večeru v Curychu)
(Na přední záložce obálky knížky: Božena Komárková, Sekularizovaný svět a evangeliuum, Konfrontace, Curych 1981.)

Michael Žantovský (1990)

V témže Spieglu je citován výrok Ivana Klímy: „Havel je naivní jako dítě a poradci ho ochraňují před skutečností.“
Ivan Klíma se tady neobjevil od 29. prosince, co sem pan prezident přišel. Nevím tedy, z čeho soudí, že poradci ochraňují prezidenta před skutečností. Co se týče naivity, myslím si, že Ivan Klíma to těžko může posoudit, protože je taky naivní.
Ladislav Hejdánek prý řekl, že president radí víc svým poradcům než oni jemu …To je právě rozdíl mezi panem Hejdánkem a panem Klímou. Klíma, jinak milý a hodný člověk, říká pitomosti, pan profesor Hejdánek ne. Je samozřejmé, že když je něco obzvlášť těžké rozhodnout, svrchovanou autoritou je tu prezident. Pokud si tedy poradci nevědí rady, pro konečné rozhodnutí se obracejí k prezidentovi – bylo by velice nezdravé, pokud by, nejsou-li si úplně jisti, rozhodovali za prezidenta. Výměna rad a návrhů a podnětů probíhá tedy oběma směry – my radíme prezidentovi a on rozhoduje a také nám říká, co máme dělat.
Ještě jeden výrok Ladislava Hejdánka – prezidentova největší slabost prý je potřeba přátelství …
Potřeba přátelství je zrovna tak slabost jako obrovská síla a záleží na osobní síle člověka, jestli se v tom, co dělá, projeví přátelství jako plus nebo minus. O tom by zrovna pan Hejdánek mohl něco krásnýho napsat.
(Rozhovor s Michaelem Žantovským, in:

James Jeans (1930)

… Nemůžeme to říci s nějakou jistotou, ale velmi se podobá, že asi tak počalo existovati lidské pokolení. Nalézajíce se na mikroskopickém zlomku pískového zrnka, pokoušíme se proniknout přírodou a účelem Vesmíru, který nás obklopuje v prostoru a čase. Náš prvý dojem je něco blízkého hrůze. Vesmír nás děsí nepostižitelnou nesmírností svých vzdáleností, nepochopitelnou délkou časových obzorů, zkracujících celé dějiny lidstva na mžiknutí oka, krajní osamělostí a hmotnou bezvýznamností našeho obydlí v prostoru – miliontina pískového zrnka mezi všemi zrny na mořských březích celého světa. Ale nad to vše se nám zdá Vesmír hrozivým proto, že se chová netečně ke každému životu, který se podobá našemu; citová vzrušení, naděje a úspěch, umění a náboženství, to vše je mu podle všeho zdání úplně cizí. Skoro bychom řekli, že vystupuje činně nepřátelsky proti životu, jako je náš. V největší části prázdného prostoru je takový mráz, že vše živé by tam zmrzlo; naproti tomu největší část hmoty, rozložené v prostoru, že by tam byl život nemožný; prostorem se neustále šíří záření všeho druhu a astronomická tělesa jsou jím bez ustání bombardována; mnohé z nich je pravděpodobně životu nepřátelské, ano i schopné jej zničit.
Do takového Vesmíru jsme upadli, ne-li vůbec omylem, alespoň způsobem, který můžeme spravedlivě nazvat náhodou. … / … / …
Právě proto se nám zdá neuvěřitelným, že by byl Vesmír mohl být původně určen zrodit život; kdyby tomu tak bylo, mohli bychom očekávat, že najdeme lepší poměr mezi nesmírností stroje a množstvím produktu. Na prvý pohled se nám při nejmenším zdá, že život je vedlejším produktem bez jakékoliv důležitosti; my, žijící bytosti, jsme jaksi mimo hlavní proud.
Nevíme, zdali příhodné fysikální podmínky dostačí samy o sobě, aby vznikl život. …(0157, Tajemný vesmír, Praha 1936, s. 15,17.)