Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1958)

Filosoficky jsem se teď rozmáchl na poněkud větší věc, která „negativní platonismus“ úplně vyřazuje jako nepochopitelnou naivnost. Doufám, podaří-li se mi dokončit ji v dohledné době, že Ti budu moci poslat aspoň kopii. Na publikování u nás není ovšem pomyšlení, ale snad by to šlo v nějakém zahraničním časopise.
(Dopis V. Richterovi ze 6.9.1958, in: 7164, Dopisy Václavu Richterovi, Praha 2001, dopis č. 32, str. 73.)

James Jeans (1930)

… Nemůžeme to říci s nějakou jistotou, ale velmi se podobá, že asi tak počalo existovati lidské pokolení. Nalézajíce se na mikroskopickém zlomku pískového zrnka, pokoušíme se proniknout přírodou a účelem Vesmíru, který nás obklopuje v prostoru a čase. Náš prvý dojem je něco blízkého hrůze. Vesmír nás děsí nepostižitelnou nesmírností svých vzdáleností, nepochopitelnou délkou časových obzorů, zkracujících celé dějiny lidstva na mžiknutí oka, krajní osamělostí a hmotnou bezvýznamností našeho obydlí v prostoru – miliontina pískového zrnka mezi všemi zrny na mořských březích celého světa. Ale nad to vše se nám zdá Vesmír hrozivým proto, že se chová netečně ke každému životu, který se podobá našemu; citová vzrušení, naděje a úspěch, umění a náboženství, to vše je mu podle všeho zdání úplně cizí. Skoro bychom řekli, že vystupuje činně nepřátelsky proti životu, jako je náš. V největší části prázdného prostoru je takový mráz, že vše živé by tam zmrzlo; naproti tomu největší část hmoty, rozložené v prostoru, že by tam byl život nemožný; prostorem se neustále šíří záření všeho druhu a astronomická tělesa jsou jím bez ustání bombardována; mnohé z nich je pravděpodobně životu nepřátelské, ano i schopné jej zničit.
Do takového Vesmíru jsme upadli, ne-li vůbec omylem, alespoň způsobem, který můžeme spravedlivě nazvat náhodou. … / … / …
Právě proto se nám zdá neuvěřitelným, že by byl Vesmír mohl být původně určen zrodit život; kdyby tomu tak bylo, mohli bychom očekávat, že najdeme lepší poměr mezi nesmírností stroje a množstvím produktu. Na prvý pohled se nám při nejmenším zdá, že život je vedlejším produktem bez jakékoliv důležitosti; my, žijící bytosti, jsme jaksi mimo hlavní proud.
Nevíme, zdali příhodné fysikální podmínky dostačí samy o sobě, aby vznikl život. …(0157, Tajemný vesmír, Praha 1936, s. 15,17.)

Jan Patočka (1945-48)

Krátce – Idea, jak my ji chápeme, je jediná non-realita, která nemůže být výkladově osvětlena jako konstrukce z pouhých realit; není předmětem kontemplace, poněvadž není vůbec předmětem; je nezbytná k pochopení lidského života, jeho zkušenosti o svobodě, jeho vnitřní historičnosti; ukazuje se a osvědčuje se jako stálý apel k překročení pouhé dané předmětnosti a věcnosti, jehož vnějším překladem je lidská tvorba nového a stále opakované úsilí vybřednout /57/ z úpadku, k němuž nás odsuzuje setkávání v pouze daném. Idea, jak ji chápeme, není moc absolutního zpředmětnění, jako je v zárodku idea historického Platóna; jakožto absolutní předmět je Platónova idea výzvou k člověku, aby se postavil do středu univerza a ovládl je, jako ovládá konec konců tím, že participuje na ideovém univerzu, prostřednictví ideje vědění celý inteligibilní a senzibilní kosmos. Tato tendence platónské metafyziky se neuplatnila, nevyžila plně v samotné filosofii Platónově ani vůbec v antice a středověku, poněvadž ji tam ještě tlumilo celkové mytické nebo theologické zaměření tehdejšího člověka; ale moderní metafyzika se svým antropologismem a svou vůlí k naprosté supremacii člověka nad předmětným jsoucnem, se svým naturalismem, konstruktivismem (technicismem) a mocenskou vůlí je plným rozvinutím tendence založené v zárodku již zde. Naproti tomu platonismus, jak zde vyložen, ukazuje nejen důstojnost člověka, ale také jeho nepřekročitelnou mez; schvaluje vládu, kterou člověk zavádí nad předmětným jsoucnem, ale ukazuje, že jeho povoláním není takto vládnout, nýbrž sloužit; ukazuje, že existuje cosi vyššího než člověk, s čím je existence člověka nerozlučně spojena a bez čeho vysychá základní proud našeho historického života. Platonismus takto pojatý je filosofie zároveň velice chudá i bohatá. Chudá, protože se vzdala nároku, který historický platonismus sice neprovedl, ale přece jen v celé další tradici podnítil, totiž nároku na vědecký systém; nedovede nic obsahově kladného povědět ani o ideji, ani o člověku, nepretenduje na univerzální klíč, který otvírá všechny zámky. Nechce /58/ se postavit na místo žádné skutečně empirické vědy a suplovat snad nějakou domněle hlubší metodou její konečné, ale solidní úsilí. Ukazuje naopak pravou úctu k vědě a její autonomii; ukazuje, jak přes všecky důležité dary, jež věda přijala od metafyziky, třeba se stejně varovat toho, aby filosofie suplovala vědu a zvedala nějaké nároky věcného nebo metodického vědění, jako toho, aby věda se zabsolutnila v metafyziku sui generis. Filosofie záporného platonismu je chudá, poněvadž ví jen o jednom a toto jedno nesděluje přímo jako věcnou znalost, která je ve světě k dispozici a na kterou lze proto vždy ukázat a odkázat. Negativní platonismus je to „prekérní postavení filosofie, která se nemůže opřít o nic na zemi ani na nebi“, o němž mluvil Kant. Je však také bohatá, poněvadž zachovává člověku jednu z jeho podstatných možností, totiž filosofii, očištěnou od metafyzických nároků; ukazuje, kde ji nelze žádným jiným duchovním elementem, teoretickýcm či praktickým, z její nejvlastnější domény vypovědět; zachraňuje člověku dále možnost opřít se o pravdu, která není relativní a světská, i když nemůže být formulována kladně a obsahově. Ukazuje, co pravdy je na odvěkém metafyzickém zápasu člověka, na jeho boji o cosi povýšeného nad přírodnost a tradičnost, na zápase o věčné a nadčasové, na stále se obnovujícím boji proti relativismu hodnot a norem, a to při současném přitakávání myšlence o základní historičnosti člověka a relativnosti jeho rientace v okolí, jeho vědy a praxe, jeho obrazů života i světa.
(Negativní platonismus, Praha 1990, str. 56-58.)

Jan Patočka (1958)

Posílám Ti zároveň špatnou kopii prvního oddílu svého Negativního platonismu, práce, která ještě není úplně uzavřena, ale na kterou pořád myslím a o které pracuju, pokud mi starosti o sebe a rodinu dovolují. Má nejstarší právě minulý týden dělala zkoušku …
(Dopis V. Richterovi z 3.6.1952, in: 7164, Dopisy Václavu Richterovi, Praha 2001, dopis č. 16, str. 45.)

James Jeans (1930)

... But would they then be a living cell? In other words, is a living cell merely a group of ordinary atoms arranged in some non-ordinary way, or is it something more? Is it merely atoms, or is it atoms plus life? Or, to put it in another way, could a sufficiently skilful chemist create life out of the necessary atoms, as a boy can create a machine out of „meccano“, and then make it go? We do not know the answer. ...
(0026, The Mysterious Universe, Penguin Books, Harmondsworth 1938, p. 17.)