LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jan Patočka (1936)

Viděli jsme totiž, že symptomem krize je Masarykovi sebevražednost; analýza sebevražednosti vede k základnějšímu symptomu, kterým je beznáboženskost; v tom je též shoda s Husserlem. Co je nyní pří/14/činou beznáboženskosti? Nic jiného než moderní skepticismus a ten má opět důvod v subjektivismu. Skepticismus vyplývá z obtíží, jak dospět k objektivní pravdě, jakmile se filosofie postavila jednou na půdu subjektivní. Moderní subjektivismus je tedy prvopočátkem duchovní krize. To tvrdí souhlasně Masaryk – i Husserl. Moderní skepse i pro Husserla pochodí z toho, že filosofie se postavila na stanovisko subjektivní a neví, co s ním počít; neví, jak rozřešit problém, jak to, že veškerenstvo je veškerenstvem pro subjekt a subjekt přece pouhou součástí veškerenstva. V této své bezradnosti utíká se pak moderní filosofie k myšlence pojmout člověka jako součást přírody, ovšem nazírané moderně, tj. more geometrico – a z toho jí vyplývá též geometrický člověk, jenž ztratil svobodu k pravdě, který již nežije mezi věcmi, jak fakticky jsou, nýbrž pouze mezi svými subjektivními procesy, od nichž k pravé skutečnosti nevede žádný most. V bezradnosti, co počít s moderním objevem subjektu, je pro Husserla i Masaryka poslední předpoklad duševní krize, a v špatném subjektivismu, jehož příkladem je Hume, v subjektivismu s podkladem naturalistickým, který tvoří východisko pozitivismu, je její aktuální zrod. Zde je bod, v němž se Husserl i Masaryk nejúže stýkají, zde jsou ve shodě, podmíněné zajisté též společným východiskem z Brentana a studia anglického empirismu.
Tak jsou oba naši myslitelé vedeni k otci moderního subjektivismu, k Descartovi. A v tomto bodě, který znamená jeden z nejbohatších uzlů myšlenkových dějin, se jejich snahy též dělí. Descartova filosofie sjednocuje v sobě takové komplexy otázek a takové masy myšlenkových motivů, že všechny drží pohromadě často jen konstruktivní umělost či násilí; je to labyrint, v němž jen nejvyšší filosofické úsilí dovede najít Ariadninu nit. Skrze Descarta vede cesta buď k radikálnímu subjektivismu, nebo k tradičnímu názoru světa objektivistickému, jenž má své kořen světa objektivistickému, jenž má své kořen v metafyzice řecké a byl zejména křesťanskou theologií formován. …
(Masarykovo a Husserlovo pojetí duševní krize evropského lidstva, in: Tři studie o Masarykovi, Praha 1991, str. 13-14.)

Jan Patočka (1976)

… Lze vůbec říci, že Pravda je v člověku, že je lidská? Světlo se přece neukázalo v člověku, nýbrž nad ním; člověk není jejím tvůrcem, nýbrž někým, kdo od ní je buď opuštěn, nebo k ní připuštěn – tam, kde se dokáže vzdát všeho, na čem lpí jako na svém.
Bytí se původně objevilo jako ono „Nic“ onen šok, kterým odumřel najednou jako blesk všecek provoz na liniích automaticky provozovaného relativního smyslu, který si svou konečnost zastíral. „Nic“ se naopak objevilo jako blesk Bytí. Tento blesk (Hérakleitos říkal ,Všecko kormidluje KERAUNOS,‘ tj. hrom s bleskem) není jen studené světlo, v němž všechno strne. Bytí se naopak objevuje jako to, co všechno otvírá: vždyť nyní se odehrává onen div, že všecko jest. Toto otevření všeho právě když z prvotního odštěpeného „kvůli“ a „k čemu“ nezbylo nic, ukazuje, co vždy ještě zbývá, co vždy znovu otvírá přítomnost a s ní spolu všecko to, k čemu se lze přimknout: odkazuje nás k němu; tento div, na jehož základě stojíme uprostřed ne již nástrojů, prostředků, krámů, nýbrž uprostřed jsoucna, je spojení, otevření, které lze proto označit slovem láska. Bytí se k nám obrátilo, jako by se vrátilo – a spojilo nás se sebou, s druhými, s věcmi, s námi samými.
(Kolem Masarykovy filosofie náboženství, in: Tři studie o Masarykovi, Ml. fronta, Praha 1991, str. 77.)

Jan Patočka (1948)

Na první pohled vypadá toto zavržení vší moderní vědy i filosofie ... A přece, soudím, má Rádl úplně pravdu, když se domnívá, že základy všeho humanismu jsou právě tam, kde on je hledá, že jsou v antické filosofii, a to u Sókrata, a že celé evropské myšlení je ve své hlavní linii tímto humanismem určeno. Neboť co je humanismus ve svém kořeni? Nic jiného než nauka, podle které základní otázka filosofie, ta, kterou se do filosofie vchází a jež všecky ostatní ovládá, je otázka po člověku, a to mravní otázka po člověku: otázka po tom, co je lidsky dobré, co je dobré pro člověka.
Otázka po dobrém, po tom, co je dobro, jest nutně otázkou po člověku. ...
(Český humanismus a jeho poslední slovo v Rádlovi, in: Kritický měsíčník 9, 1948, č. 7-8, str. 161-165; znovu in: Češi I, Praha 2006, str. 119.)

Jan Patočka (19..)

Který je však život, který se sám mrzačí tam, kde na pohled je plný a bohatý? Odpověď musí být přímo v otázce.
Co je lidský život, má-li být něco takového možné – aby byl ve skutečnosti něco jiného, než čím se sobě samotnému na pohled zdá, jeví? Že se věci jeví jinak, než jsou, spočívá v tom, že se ukazují vždy jednostranně, v distanci, v perspektivě, a následkem toho mohou přijímat vzezření společné jim s jinými. Že my sami se jevíme sobě jinak než jsme, musí však spočívat na jiném základě. Sobě sám není člověk cizí, jak je mu cizí věc a její způsob být: člověk je sám sebou. Má-li se sobě jevit jinak, musí se sobě odcizit, a toto odcizování musí náležet k němu, být založeno v jeho vlastním způsobu, jak být. Člověk je tedy tak, že odcizování je mu nějak „milejší“, „přirozenější“ než vlastní bytí. Vlastní bytí není nikdy samozřejmé, nýbrž vždy výkon. V tomto smyslu lze však říci, že nakonec i odcizování je výkon, je to „ulehčení“, je to nikoli „přirozená“ lehkost, nýbrž výsledek jistého „aktu“.
Člověk nemůže být v samozřejmosti mimolidských jsoucen, musí svůj život konat, nést, musí s ním „být hotov“, „vyrovnat se s ním“. Pak to vypadá, jako by byl vždy mezi dvěma možnostmi, které jsou ekvivalentní. Tak tomu však není. Odcizení znamená, že není ekvivalence, nýbrž jen jeden z životů možných je ten „pravý“, vlastní, nezastupitelný, jen námi vykonavatelný v tom smyslu, že jej vskutku neseme, že jsme s jeho tíží ztotožněni – kdežto druhý je uhýbání, útěk, uchýlení do nepravosti a ulehčení. Proto /24/ hledisko „volby“, decizionismus, je vždy již falešný, objektivovaný, a objektivistický pohled zvenčí. Skutečný „pohled“ je non-ekvivalence, pro kterou je bytostný rozdíl mezi odpovědností, která nese a „exponuje“ se, a mezi ulehčováním a útěkem. Skutečnost lidského života nepřipouští proto pohled zvenčí, pohled „nezaujatého diváka“.
Je třeba ještě jiné distinkce vedle této distinkce mezi pravým a nepravým.
...
(Je technická civilizace úpadková, a proč? in: 5317, Jan Patočka – osobnost a dílo, Index, Köln 1980, str. 23-24.)

Jan Patočka (1975)

Člověk nemůže být v samozřejmosti mimolidských jsoucen, musí svůj život konat, nést, musí s ním „být hotov“, „vyrovnat se s ním“. ...
(6633, Kacířské eseje, Academia, Praha 1990, str. 107.)