Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2014)

(poznámky k Patočkovi – 02)
3586, s. 69, ř. 16-17 (Spisovatel a jeho věc; in: O smysl dneška, 1969)
„Řeč je tak součástí našeho života, něčím do světa umístěným jako jeho část.“
Tato věta vlastně říká, že řeč (a není v tuto chvíli vyjasněno, co se tou „řečí“ myslí, zda jazyk, promluva, nebo ještě něco jiného – ve francouzštině třeba langue a langage, atd.) je jednak součástí našeho života, jednak součástí světa. Musíme se tedy tázat: v jakém smyslu je třeba jazyk součástí světa? A v jakém smyslu je promluva součástí našeho života? Co se vlastně rozumí „světem“, když „řeč“ chápeme jako jeho součást? A můžeme jít daleko: je myslitelná „řeč“ (nebo „jazyk“) jen „ve smyslu významuplného dorozumívacího prostředku“ (viz s. 68, 4. až 5. řádek od konce strany), a to bez ohledu na nejrůznější „významy“, jichž je tato řeč plna (resp. jazyk pln) a jejichž pomocí či prostřednictvím poukazuje či může poukazovat na mnohé, co součástí světa evidentně není (např. čísla nebo geometrické útvary, atd.)? Řekové měli mnohovýznamé slovo logos; Hérakleitos měl třeba za to, že ve světě se děje všechno „podle logu“. Můžeme to chápat tak, že logos je tedy součástí světa (nebo součástí našeho života)? (Jaký smysl pak má sloveso periechein nebo substantivum periechon? Může být to, co nás obklopuje, objímá a nese, chápáno jako součást našeho života? Nebo dokonce jako součást světa?) Zdá se tedy, že „součástí“ (nebo „složkou“) světa není řeč ani ve smyslu jazyka, ani ve smyslu „mluvy vůbec“, ani v hérakleitovském smyslu „logu“, ale že jimi jsou pouze jednotlivé „promluvy“ jako „mluvní události“ (možná by bylo lépe užít termínu „mluvové události“; Patočka sám mluví o „mluvní situaci“, tak se přizpůsobuji). Svět se totiž „děje“, a to tak, že se dějí nejrozmanitější události, které zahrnujeme pod souborný název „svět“ (event. univerzum, veškerenstvo, apod.) Zda tento „svět sám“ je jedna sjednocená, integrovaná událost, nevíme. Mluvit o „součástech“ světa nebo o „lokalizaci“ věcí či události ve světě lze pouze s plným vědomím toho, že nevíme, zda svět je „jednotou“.
(Písek, 140812-2.)

Jan Štěpán (1998)

denotace (z lat. denotare, označovati) vztah mezi jménem a tím (konkrétním či abstraktním objektem), co jméno označuje. Vztah d. je dán jazykovou konvencí (v čase navíc proměnlivou) národních jazyků, ve skutečnosti je nahodilý, avšak v komunikaci závazný. Vztah d. je podstatou extenzionalismu (↑extenzionalita). Viz též ↑konotace, ↑reference.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 85.)

Jan Štěpán (1998)

jméno jazykový výraz, který je bezprostředně nositelem ↑významu, tj. především označuje nějaký konkrétní či abstraktní předmět odlišný od tohoto výrazu, tzv. denotát. Ke j. se pojí dvě sémantické (↑sémantika) kategorie: ↑denotát a ↑smysl, při/202/čemž smysl chápeme jako "myšlenkovou" kopii denotátu, tj. jako to, co j. vyjadřuje. Např. jednoduchému či spíše složenému vlastnímu j., obecnému j. a výrokové větě (jako j. ↑výroku) odpovídá po řadě individuum, třída a pravdivostní hodnota jako denotát a individuální ↑pojem, vlastnost a ↑soud jako smysl.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 201.)

Jan Štěpán (1998)

sémiotika disciplína, která zkoumá vlastnosti ↑znaků a znakových soustav o sobě, dále jejich významových vztahů ↑význam) a interpretačních otázek (↑interpretace) a konečně jejich funkcí v komunikaci. Znakovými soustavami mohou být přirozené, umělé i formalizované ↑jazyky. Sémiotika se dělí na ↑syntaktiku, ↑sémantiku a ↑pragmatiku.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 361.)

Jan Štěpán (1998)

kalkul (z lat. calculus, počet) ↑systém ↑znaků a pravidel pro operace se znaky. K. je dán souborem primitivních symbolů (abecedou), formačními pravidly (gramatikou), souborem ↑axiomů a transformačními (odvozovacími) ↑pravidly. K. umožňuje v podstatě mechanickou práci se znaky bez ohledu na jejich ↑význam. Tento styl je typický pro formální vědy (logika, matematika), ale je ideálem všech exaktních věd. Interpretovaný k. nazýváme ↑systém formalizovaný.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 205.)