Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Štěpán (1998)

intencionalita (z lat. intentio, napětí, úsilí, záměr, pozornost) zákl. vlastnost vědomí, projevující se vztažností všech psych. aktů k nějakému transcendentnímu (↑transcendere) korelátu, přičemž tento korelát nemusí reálně existovat. Nenávidíme-li, nenávidíme vždy něco, myslíme-li, myslíme vždy na něco apod. I. prozrazuje naši zásadní prereflexivní vázanost na něco, co nás nutně transcenduje, neboť i fiktivní představu lze držet jen díky podmínkám, platným pro mínění či zakoušení reálného vnějšího předmětu. Pojem i. byl znám již ve ↑scholastice. Zde označovala i. způsob, jakým poznání objektivně přijímá a drží formu vnějších věcí, aniž by přitom samo tuto formu nabývalo. Soudobé filosofii připomněl pojem i. ↑Fr. Brentano, když na něm založil popis psychických fenoménů a jejich členění a když využil hodnotící intence ke zdůvodňování mravního poznání. Na jeho výzkumy navázala tzv. intencionální psychologie a ve filosofii pak zejm. ↑E. Husserl, který i. chápal jako zákl. vazbu mezi noetickými akty očištěného vědomí a jejich noematickými koreláty (↑korelace, ↑noema, ↑noese). V různých obměnách hrála pak i. důležitou roli i v jiných fenomenologických koncepcích (u ↑M. Heideggera jako existenciální vztaženost k celku bytí v podobě ↑starosti, u ↑R. Ingardena jako vrstevnatá vazba, v níž je drženo umělecké dílo jako významuplný útvar, u ↑M. Schelera jako reálná účast naší existence na bytí světa, u ↑E. Lévinase jako vztah k „jinému, druhému“ apod.). Význ. roli hraje pojem i. rovněž ve filosofii ↑J. R. Searla v jeho pojetí mysli a spol. jednání), jakož obecně v celé soudobé diskusi o tzv. umělé inteligenci, neboť její odpůrci argumentují právě tím, že umělé inteligenci chybí na rozdíl od lidské mysli vlastnost i.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 191.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk formalizovaný interpretovaný ↑kalkul. Kalkul je vytvořen čistě formálně a stane se j. f., když k němu připojíme sémantická pravidla, která připisují význam jeho správně utvořeným výrazům. Funkčně je j. f. aparátem odvozování a ↑důkazu ve formalizovaných věd. oborech.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk přirozený znaková soustava sloužící běžné komunikaci ve formě mluvené, příp. psané. J. p. vykazuje řadu nedostatků (↑homonymie, ↑synonymie, ↑vágnost), které jej diskvalifikují jako prostředek přesného vyjadřování a sdělování. Proto jsou pro odborné účely vyvíjeny ↑jazyky vědecké.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

sémantika součást ↑sémiotiky, která studuje vztahy mezi ↑formou (kterou výhradně zkoumá ↑syntaktika) a ↑významem ↑znaků a jejich komplexů. O každém výrazu lze na úrovni s. rozhodnout nejen zda je nebo není gramaticky správný, ale navíc dodává, příp. nachází ↑interpretaci (správných) výrazů, tj. přiřazuje výrazům objekty, k nimž odkazují.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 361.)

Ladislav Hejdánek (2011)

V obecném zvyku se dost běžně zaměňují nebo aspoň náležitě od sebe nerozlišují ve významu slova „řeč“, „mluva“, a také „jazyk“. (Většina nesnází pochází už ze staré řečtiny, jsou spjaty zejména s mnohovýznamnými slovy legein a logos.) Ve filosofii musí být naším zájmem využít podobné okolnosti tím, že pro každé slovo upřesníme jeho význam pojmově. Poměrně snadné to je v případě pojmového rozlišení slov „jazyk“ a „mluva“: různým jazykům je společné to, že se jimi promlouvá či mluví; jednotlivé jazyky jsou tedy jen různými způsoby, jak lze mluvit či promlouvat. Poněkud nesnadnější je pojmové rozlišení slova „řeč“ od slova „mluva“. Přesto se tu otvírá jedna skvělá možnost, jak se opřít o konkrétní jazyk např. v případě češtiny. Vypadne-li nám z nějaké technické příčiny zvuk při sledování televizního programu, vidíme, že tam někdo mluví, ale neslyšíme (tj. nerozumíme), co říká. Slovem „řeč“ je proto vždy zároveň s „mluvením“ míněn také význam, smysl toho, „o čem“ se mluví, tj. o čem je řeč. Naproti tomu „mluvením“ rozumíme jen vnějšek jazykového projevu, tedy hlavně zvuky a zčásti i gestikulaci. – Na druhé straně je ovšem třeba mít na paměti, že aktivní užití jazyka, tj. promluvení, zdaleka není jen otázkou „zvnějšnění vnitřního“, jakéhosi „převedení“ myšlenky do zvukové nebo písemné podoby.
(Písek, 111225-2.)