Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Štěpán (1998)

význam mnohoznačná sémantická kategorie uvažovaná v kontextu „v. jazykového výrazu“, přičemž jazykovým výrazem může být slovo, sousloví nebo věta jednoduchá i složená, ne však nadvětná struktura jako je např. úsudek: 1. U ↑G. Fregeho /438/ je v. (v něm. Bedeutung) totéž jako ↑denotát, totiž reálný či abstraktní objekt odpovídající uvažovanému jazykovému výrazu a jím označený; 2. V čes. úzu odpovídá v. jazykového výrazu jak denotát, tak ↑smysl toho výrazu, příp. obojí, tedy to, co příslušný jazykový výraz označuje, nebo (v nevylučovacícm smyslu) to, co vyjadřuje. V této souvislosti nepřipadá v úvahu (spíše pragmatická) interpretace termínu v. jako dopad èi dosah. Naznačená podvojná povaha v. nevyčerpává všechny v úvahu přicházející typy „předmětů“, které může výraz reprezentovat jako svůj v. Tyto možnosti jsou čtyři a každá přináší jisté potíže : v lze chápat jako předmět reálného světa, což je ale důsledně splněno pouze u vlastních jmen ; dále v. může být předmět myšlenkového světa mluvčího, čímž se likviduje intersubjektivita a prakticky vylučuje komunikace ; další a v současné době převládající koncepce považuje v. za předmět světa bidejí (dle ↑Platóna), tj. abstraktní entitu dosažitelnou rozumovým poznáním, existence takového světa ovšem představuje zásadní fil. problém ; a podle poslední koncepce v. není předmět, ale pouze parafráze výrazu, jiný jazykový obrat, tedy v. nepřekračuje meze jazyka a důasledně vzato veškerá realita se redukuje na jazyk. Třetí pojetí v. se ukazuje jako nejadekvátnější i nejvýhodnější mj. i proto, že jako příslušná abstraktní entita se uvažuje prostě ↑množina (buď přímo jako v. nebo jako explikace v.), což je objekt fil. neutrální, nezávislý na fil. východiscích.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 437-8.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk objektový jazyk, který je předmětem daného zkoumání. Toto zkoumání však nelze provést v samotném j. o., k tomu potřebujeme nějaký jazyk vyšší úrovně, bohatší než j. o., v němž lze vypovídat o j. o.; teprve v něm lze definovat ↑syntax, příp. ↑ sémantiku j. o. Viz též ↑metajazyk.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk znaková (↑znak) dorozumívací soustava, prostředek formulace myšlenek a lidské komunikace. J. těsně souvisí s myšlením, je však spíše následkem a produktem myšlení než jeho příčinou. Je nejvhodnějším nástrojem sdělování myšlenek, skutzečně efektivní komunikasci však často znesnadňuje (bez záměru uživatele j.) expresivní nedostatečností, příp. nepřesností (oproti myšlení). Vedle j. přirozeného (zvukového či psaného; ↑j. přirozený) existuje též ↑j. vědecký, ↑j. formalizovaný (matematika, logika) nebo umělé j. různých druhů (programovací jazyky, esperanto apod.).y
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

symbolika logická souhrn znaků symbolického jazyka logiky. Je to několik kategorií ↑symbolů, z nichžb se podle určitýchn pravidel tvoří výrazy formálního ↑jazyka logiky. V logice se užívá
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 392.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Všechno co člověk dělá, vykonává, vytváří, uskutečňuje, je výsledkem kompromisu mezi tím, co chce (chtěl), a tím, co má kolem sebe k dispozici a jaké má k tomu prostředky. Výhody a nevýhody, klady a zápory mohou být na obou stranách: člověk může mít nejlepší předsevzetí a „dobrou vůli“, ale neuvědomuje si všechno souvislosti toho, co chce mít, čeho chce dosáhnout; v takovém případě je potom hlubokým omylem svádět vše na nepříznivé okolnosti. Ale okolnosti mohou být opravdu příznivé i nepříznivé; a příznivé okolnosti je možno promarnit, když nejsou rozpoznány nebo jsou nesprávně hodnoceny. „Realismus“ nespočívá – aspoň nikoli v Masarykově pojetí – v tom, že „bereme věci, jak jsou“ a že se prostě přizpůsobíme. Snad právě proto je důležitá ta kritičnost, tedy „kritický realismus“: věci, res, je třeba nejen brát na vědomí, znát a akceptovat, nýbrž je třeba je také hodnotit, a to kriticky. Nejde jen o vhodnost nástroje, jde o hodnocení cíle, k jehož dosažení je takového nástroje využito. Věci nepochybně mají svou váhu, rozumí se určitou váhu, a proto je třeba je nepodceňovat, ale ani nepřeceňovat. Rozhodně však není dovoleno připouštět, aby věci rozhodovaly o nás, místo abychom my rozhodovali o věcech. Rozhodovat o věcech pochopitelně neznamená, že s nimi můžeme dělat cokoli, co nás napadne, ale znamená to, že nadvládu nad nimi si musíme nejen udržovat, ale postupně ji musíme zvětšovat. Věci mohou mít a také mají svou váhu, jak už bylo řečeno, ale nemohou a nesmí vládnout, nesmí ovládat nás a naše chování a jednání. V tom smyslu je dobré „stát oběma nohama na pevné zemi“, ale jen proto, abychom mohli vykročit někam, kde momentálně nejsme ani my, ani ty věci; snad ani není třeba rozvádět poukaz k tomu velmi problematickému přirovnání „reality“ k „pevné zemi“. Pevná země je totiž jen zdání, i nejpevnější postoj, mající obě nohy na nejpevnější zemi, musí zároveň vědět o dalekosáhlé relativnosti této údajné „pevnosti“: Země pod našima nohama se otáčí kolem své osy, obíhá kolem svého Slunce, se sluncem jako jednou z miliónů hvězd obíháme kolem centra naší Galaxie, a spolu s touto naší Galaxií se pohybujeme (naším) Vesmírem, nevíme kudy ani kam, mezi miliardami dalších galaxií. Realismus, přinejmenším kritický realismus, ví o těchto pohybech a chce o nich vědět co nejvíc, a vůbec nechce pochybnosti o „pevné půdě pod nohama“ odkazovat do jakýchsi životu vzdálených pomyslností. Pohyby planet, hvězd a galaxií zajisté nemůžeme ovlivňovat, ale zejména je nesmíme uznat za naše pány a zapomínat na jiné, mnohem pevnější „jistoty“, které nejsou (a nemohou být) zakládány na pohybech planet ani hvězd.
(Písek, 081201-2.)