Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Štěpán (1998)

význam mnohoznačná sémantická kategorie uvažovaná v kontextu „v. jazykového výrazu“, přičemž jazykovým výrazem může být slovo, sousloví nebo věta jednoduchá i složená, ne však nadvětná struktura jako je např. úsudek: 1. U ↑G. Fregeho /438/ je v. (v něm. Bedeutung) totéž jako ↑denotát, totiž reálný či abstraktní objekt odpovídající uvažovanému jazykovému výrazu a jím označený; 2. V čes. úzu odpovídá v. jazykového výrazu jak denotát, tak ↑smysl toho výrazu, příp. obojí, tedy to, co příslušný jazykový výraz označuje, nebo (v nevylučovacícm smyslu) to, co vyjadřuje. V této souvislosti nepřipadá v úvahu (spíše pragmatická) interpretace termínu v. jako dopad èi dosah. Naznačená podvojná povaha v. nevyčerpává všechny v úvahu přicházející typy „předmětů“, které může výraz reprezentovat jako svůj v. Tyto možnosti jsou čtyři a každá přináší jisté potíže : v lze chápat jako předmět reálného světa, což je ale důsledně splněno pouze u vlastních jmen ; dále v. může být předmět myšlenkového světa mluvčího, čímž se likviduje intersubjektivita a prakticky vylučuje komunikace ; další a v současné době převládající koncepce považuje v. za předmět světa bidejí (dle ↑Platóna), tj. abstraktní entitu dosažitelnou rozumovým poznáním, existence takového světa ovšem představuje zásadní fil. problém ; a podle poslední koncepce v. není předmět, ale pouze parafráze výrazu, jiný jazykový obrat, tedy v. nepřekračuje meze jazyka a důasledně vzato veškerá realita se redukuje na jazyk. Třetí pojetí v. se ukazuje jako nejadekvátnější i nejvýhodnější mj. i proto, že jako příslušná abstraktní entita se uvažuje prostě ↑množina (buď přímo jako v. nebo jako explikace v.), což je objekt fil. neutrální, nezávislý na fil. východiscích.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 437-8.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk objektový jazyk, který je předmětem daného zkoumání. Toto zkoumání však nelze provést v samotném j. o., k tomu potřebujeme nějaký jazyk vyšší úrovně, bohatší než j. o., v němž lze vypovídat o j. o.; teprve v něm lze definovat ↑syntax, příp. ↑ sémantiku j. o. Viz též ↑metajazyk.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk znaková (↑znak) dorozumívací soustava, prostředek formulace myšlenek a lidské komunikace. J. těsně souvisí s myšlením, je však spíše následkem a produktem myšlení než jeho příčinou. Je nejvhodnějším nástrojem sdělování myšlenek, skutzečně efektivní komunikasci však často znesnadňuje (bez záměru uživatele j.) expresivní nedostatečností, příp. nepřesností (oproti myšlení). Vedle j. přirozeného (zvukového či psaného; ↑j. přirozený) existuje též ↑j. vědecký, ↑j. formalizovaný (matematika, logika) nebo umělé j. různých druhů (programovací jazyky, esperanto apod.).y
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

symbolika logická souhrn znaků symbolického jazyka logiky. Je to několik kategorií ↑symbolů, z nichžb se podle určitýchn pravidel tvoří výrazy formálního ↑jazyka logiky. V logice se užívá
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 392.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Slovesa „býti“ a jeho různých tvarů užíváme tak různými způsoby a mají pro nás tak odlišné významy, že je naprosto nezbytné si v tom udělat přinejmenším provizorně trochu pořádek. Když o něčem řekneme, že to „jest“, můžeme mínit buď okamžitou jsoucnost (tj. že to „je“ v tuto chvíli zde), nebo že se něco takového prostě někde vyskytuje (třeba jen jako zvláštnost, nemusí to být nic obvyklého nebo pravidelného). Navíc nerozlišujeme, zda to, o čem říkáme, že to „jest“, je něco živého nebo nikoli. To je ovšem hned velký problém, neboť my se vyslovujeme třeba o hromadě cihel, že ta hromada „jest“, a už vůbec nezkoumáme, zda třeba nejsou jen ty cihly, zatímco hromada cihel se nám pouze „jeví“ tak, jako by „byla“. Závisí na nás (nebo na jiném pozorovateli nebo dokonce zedníkovi nebo staviteli, zda k té hromadě připočte i několik cihel, které jsou od ostatních i několik metrů vzdáleny (ale zedník s nimi třeba počítá). Jiné cihly na jiném stanovišti už k tomu nepočítáme, ale ty cihly také „jsou“. A pak: co to vlastně je cihla? Vždyť to je také pouhá hromada cihlářské hlíny, příslušně upravené a vypálené, takže drží pohromadě (někdy i dlouho, podle toho, jak dobře je cihla vypálena). Vlastně ani taková cihla vpravdě „není“, tak jako není třeba koryto řeky nebo tůňka či rybník atd. Takové hromady vznikají někdy nahodile, jindy záměrně, ale ony nedrží pohromadě samy svou silou, svým úsilím, ale nějaký čas zůstaví tak, jak jsem je k sobě „dali“, nebo jak se to nějak z různých jiných příčin „stalo“, a jen tak setrvačností. Docela jinak tomu je třeba u živých bytostí, které nežijí pouhou setrvačností, ale mají na svůj život a jeho průběh vliv (třeba jen částečný). Když o takové živé bytosti řekneme, že „jest“, pak nemáme na mysli jen její stav a nějakou setrvalost tohoto stavu, ale počítáme také a dokonce zejména s její aktivitou, s tím, že se o svůj život, o své bytí stará, že shání potravu a pití, že pečuje o své mladé, že se nějak v tom svém prostředí či okolí zařizuje, že se zabydluje atd. V takovém případě ono „jest znamená něco mnohem rozsáhlejšího a hlubšího, než aby šlo o pouhý výskyt. Připíšeme-li skutečné bytí“ jen pravým jsoucnům, otevře se nám docela nové problematika, a ta nám jednak umožní promýšlet nové problémy, zejména však trochu nebo i hodně zpochybní všelijaké staré pseudoproblémy, které odváděly myšlenky a pozornost zcela nesprávným směrem.
(Písek, 080105-1.)