Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1976)

Zkrátka: vztah původně-politického k filosofii nelze vyložit ani z kauzality, ať už byla pojata jakkoli, ani z jednostranné fundace; je to vztah, v němž jsou oba členy stejně původní. Teprve možnost odvážné velkorysé lidskosti dosažená v politickém životě BIOS POLITIKOS umožňuje na jedné straně, aby do života vstoupilo něco takového jako filosofické kladení otázek, filosofické tázání a bádání ze sebe, na druhé straně plodí možnosti veřejného života a kontinuitu jeho modalit tím, že se spolupodílí na tvorbě smyslu dějinné situace.
Proto také v úzce „politickém“ pojetí nejsou dějiny nikdy skutečně sebou samými. Dějiny jako pole činů i pouhých gest, iniciativ i pouhého reagování, v němž se lidé prostě nechají unášet, ukazují se ve své svébytnosti teprve ve spojení s oním stejně původním druhým.
Stejná původnost neznamená přesto stejnou váhu a naprostou vzájemnou nezávislost. V Platónově čtveřici (tetraktys) zdatností – ARÉTAI jsou všechny stejně původní, „pramení“ však nicméně všechny na konec přece z moudrosti – SOFIA. Heideggerovská časovost se svými stejně původními dimenzemi „pochází“ nakonec přece z budoucnosti.
Dějiny jako opakování základních možností lidské svobody se nakonec zakládají v té dimenzi, která přináší jasnost vztahu k sobě samému, neboť je to tato jasnost, kvůli níž tu je dimenze jednání, nikoli jako pouhý prostředek, nýbrž jako dimenze jednání, která je teprve díky tomuto vztahu dokonale sama sebou, totiž pravý lidským, prosvětleným sebevztahem. Proto dochází teprve v této vzájemnosti k tomu, co bylo ve filosofii nazvýáno péče o duši. Proto také, když se vyčerpají možnosti jasnosti, mizí i možnosti jednání. Toto však nemá vést k jed/238/nostranně pochmurnému pohledu na dějiny, ale jen vysvětlovat, proč dějiny nejsou stejnoměrný a hladký postup kamsi dál, nýbrž výzva, která zůstává stále stejně obtížná.
(O počátku dějin, in: 7190, Péče o duši III, Praha 2002, str. 237-38.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Nestačí používat slova „dějiny“, nestačí ani formálně připustit, že „něco takového“ jako dějiny opravdu existuje, je třeba – právě na rozdíl od běžného, vždy myšlenkově poněkud nepřesného a často přímo konfúzního užívání nejrůznějších pojmenování – rozlišovat mezi pouhými „ději“ (pohyby, procesy, proměnami) a skutečnými „dějinami“. Dějiny nejsou možné ani myslitelné bez jistého nepominutelného zprostředkování lidským vědomím, a to ještě ne jakýmkoli vědomím a myšlením, nýbrž takovým které se už naučilo si uvědomovat a také programově promýšlet (a myslit) souvislosti mezi tím, co se už odehrálo, stalo a pominulo, tím, co se právě děje, a zejména tím, co musíme, můžeme a co také nemůžeme v blízké i vzdálenější budoucnosti (podle okolností) očekávat, čeho se můžeme nadít a čeho máme důvody se obávat. Myslet „dějiny“ ne jako pouhý sled nejrozmanitějších stavů a dějů, které lze jen konstatovat, ale jako něco, čemu můžeme rozumět, čeho smysl můžeme někdy lépe, někdy hůře chápat, představuje vlastně jakousi poměrně nedávnou novinku; jde o objev tzv. dějinnosti, a tento objev musel čekat na to, až se lidé postupně učili a naučili dějinně myslet, což zase představovalo spíše vynález. Dějiny jsou možné jen tam, kde se lidé postupně naučili dějinně jednat a dějinně myslet. Obojí šlo ruku v ruce, ale jako všude jinde, praxe tu vždy trochu předcházela reflexi, ale teprve s vylepšeným způsobem reflektování se mohla pročišťovat i praxe, tj. jednání mohlo být lépe zacíleno, mohlo se smysluplněji zaměřit k dosahování cílů, k nimž by bez toho zprostředkování dějinného chápání dějů nikdy nemohlo dojít.
(Písek, 080107-2.)

Emanuel Rádl (1913)

Je mnoho pravdivého na onom dnes tak všeobecně rozšířeném přesvědčení, že ducha, který stále usiluje o něco nového, neuspokojí studium dějin vědy natolik jako zdařilý experiment nebo objev ještě neznámého faktu. Příjemný pocit, že se při experimentování a pozorování sami účastníme vývoje vědy, při historickém studiu chybí. Zde se musíme spokojit s obdivováním a zaznamenáváním toho, co vykonali jiní. Navíc můžeme sotva doufat, že při opakovaném zkoumání toho, co už jiní stokrát četli, narazíme na něco překvapivě nového.
Přesto mají dějiny vědy svůj důležitý raison d’être. Jako všechno na světě, i biologie má vedle své věcné stránky i stránku historickou.Dnešní biologie nezávisí jen na svém pravé objektu, tedy na struktuře, způsobu života, vývoji organismů apod., nýbrž je bytostně závislá také na způsobu, jak biologii chápali naši předchůdci.
Nietzsche jak známo vyslovil originální myšlenku, že studium dějin působí na originalitu tvůrčího ducha takřka ochromujícím způsobem, takže se proto máme od působení dějin osvobodit. Této myšlence nelze upřít jisté oprávnění: jestli vůbec kde, pak právě ve vědě má být člověk svobodný a nezávislý – a to i na tradici. To je však možné jenom jako ideál. Skutečností je, aspoň v biologii, že od konce 17. století se nikdo nepokusil vytvořit nějakou biologickou nauku tak, že by začal s čistým stolem, aniž by se opíral o předchůdce, a že i u nejoriginálnějších a zdánlivě nejnezávislejších duchů, jako jsou Descartes, Vesalius, Kant, Cuvier, lze ukázat až příliš výrazné stopy vlivu určitých škol. /50/
Úkolem historického studia je odhalit v našem vědění historické prvky a shromáždit materiál pro rozlišení toho, co je založeno na faktech, od toho, co je převzato od ruhých, a touto cestou dosáhnout svobodného přehledu o oboru biologie.
(Dějiny biologických teorií novověku I., Praha 2006, str. 49-50.)

Jan Patočka (1976)

… nutné přípravy procesu dějinného, smysluplného dění. Smysluplné je však dění pouze, kde někomu o něco běží, kde tedy nemáme před sebou pouze konstatovatelné průběhy, nýbrž takové, které lze vyložit ze zájmu a z chování vztaženého k sobě samému jako jsoucímu. První náznaky zájmu shledáváme v říši života. Ale proces vývoje života, který je dnes obecně přijímán, může být opět jen s vynaložením spekulace prohlášen za smysluplný v tomto smyslu. Smysluplný v označeném smyslu ze všeho zkušenostně známého je jen život člověka. Sebemenší jeho hnutí je možno vyložit pouze z interesovaného vztahování k sobě. Znamená to však již, že lidský život vůbec zakládá dějiny, že s ním jako takovým je dána historie? To bude tvrdit sotva kdo, dokonce i tenkrát, když se bude domnívat na základě přísných rozborů, že k lidské bytosti jako takové náleží dějinnost jako to, co nám brání považovat lidi, ať se s nimi setkáváme kdekoli a kdykoli, za „hotově se vyskytující“ přírodní útvary a nutí nás vidět v nich svobodné bytosti, které se dalekosáhle určují samy. Existují však nepochybně „národy bez historie“ anebo až donedávna existovaly; otázka dějin ve vlastním smyslu musí tedy být pochopena úže.
(O počátku dějin, in: 7190, Péče o duši III, Praha 2002, str. 227.)

Gerhard Krüger (1949)

So ist und bleibt die Geschichte unser größtes Problem. Wir können nicht umhin, nach ihrem Sinn und Wesen zu fragen, solange wir überhaupt als Menschen existieren. Das hat die Philosophie der Existenz aus der Not heraus mit absoluter Klarheit erkannt und bestätigt. Der Verzicht auf Sinn wäre das Ende: Selbstmord oder Wahnsinn, und selbst das wäre nur mit Fragmenten von Sinn, also in einer sinnlosen Halbheit möglich. Wenn also die Behauptung von Sinn in Geschichte und Gegenwart nur .in der Weise möglich ist, daß. wir im Stande .einer metaphysischen Notwehr verharren, wenn wir also Sinn nur behaupten, obwohl es an sich vielleicht gar keinen gibt, dann entsteht die Frage, ob das Denken der Zukunft nicht einen ga»z anderen Weg einschlagen muß als den, der uns in die ausweglose Enge der Gegenwart hineingeführt hat.
Aber gibt es für das Denken als solches überhaupt einen anderen Weg? Oder zeigt uns dieses dunkelste Problem, daß wir tost glauben müssen? Es geht ja offenbar wirklich über unseren menschlichen Horizont, zu begreifen, was Geschichte eigentlich ist. Unser eigenes Dasein ist in seinem beständigen Scheitern so rätselhaft, daß wir die Lösung vielleicht wirklich, von der anderen Seite, nämlich von der undurchschaubaren Übermacht erwarten müssen, die uns unsere Begriffe immer wieder zerschlägt Und ist nicht eben dies die Behauptung eines Glaubens, der trotz alles Nihilismus immer noch unter uns lebendig ist? Sagt nicht der cbristlicht Glaubt, wir seien irrende, von Gott geschlagene „Sünder, und ruft er uns nicht von unserem eigenmächtigen Denken fort zu einer Offenbarung, in der Gott selbst uns die befreiende Wahrheit sagt? -Wer im Denken der Gegenwart steht, wird nicht leugnen können, daß das Christentum eine sehr ernst zu nehmende Antwort auf unsere grüßte Frage gibt. Diese Antwort könnte sich als die Wahrheit – die definitive Wahrheit – bewähren, wenn man sie glaubt.
(Die Geschichte im Denken der Gegenwart, in: Große Geschichtsdenker, Tübingen 1949, S. 243-44.)