Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Štěpán (1998)

jazyk přirozený znaková soustava sloužící běžné komunikaci ve formě mluvené, příp. psané. J. p. vykazuje řadu nedostatků (↑homonymie, ↑synonymie, ↑vágnost), které jej diskvalifikují jako prostředek přesného vyjadřování a sdělování. Proto jsou pro odborné účely vyvíjeny ↑jazyky vědecké.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

sémantika součást ↑sémiotiky, která studuje vztahy mezi ↑formou (kterou výhradně zkoumá ↑syntaktika) a ↑významem ↑znaků a jejich komplexů. O každém výrazu lze na úrovni s. rozhodnout nejen zda je nebo není gramaticky správný, ale navíc dodává, příp. nachází ↑interpretaci (správných) výrazů, tj. přiřazuje výrazům objekty, k nimž odkazují.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 361.)

Jan Štěpán (1998)

extenzionalita koncepce ↑sémantiky, podle níž jsou logicky reprezentovatelné pouze ↑extenze. Předpokládá omezení na jediný možný (skutečný) svět a fixní čas (časový řez). Toto pojetí je výhodné a postačující při aplikaci především klasické logiky (↑logika klasická) na věd. jazyky, je však nedostačující pro logickou analýzu přirozeného jazyka (↑analýza logická). Speciálně je e. omezením, které přijímá klasická logika a týká se výběru ↑funktorů. Přípustné jsou zde pouze takové funktory, pro něž platí, že ↑denotát složeného výrazu vzniklého užitím příslušného funktoru je plně určen pomocí denotátů složek, přičemž ↑smysl těch výrazů nehraje žádnou roli. Např. všechny ↑spojky výrokové logiky (↑logika výroková) vyhovují této podmínce.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 117.)

Jan Štěpán (1998)

množina libovolný soubor libovolných vzájemně odlišitelných objektů (prvků m.) uvažovaný jako jeden celek. Na rozdíl od ↑třídy nemusí jít o objekty homogenní (splnující současně nějakou vlastnost). M. je vymezena, lze-li zjistit, zda libovolně zvolený objekt je či není jejím prvkem. Pojem m. lze korektně definovat pouze axiomaticky.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 271.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Ve světě kolem sebe vidíme stále nějaké změny a pohyby. Je jich tolik a tak rozmanitých, že jsme tím někdy až zmateni a máme tendenci se více všímat jen skutečností, které se mění málo nebo zdánlivě vůbec nemění. Přesto se zdá být tato orientace na to, co je spíš trvalé, vlastně nepůvodní, dalo by se snad říci nepřirozená. Žába, která odněkud pozoruje své okolí, přezírá všechno neměnné, ale je soustředěna na to, co se hýbe. Pokud se nějaká moucha v její blízkosti zdržuje veškerého pohybu, žába si jí vůbec nevšimne, ačkoli jde o její důležitou potravu. Ovšem ne každý pohyb takovou žábu upoutá, nýbrž jen některý typ; pohybující se stéblo nebo lístek její pozornost nevzbudí. Kdybychom si připravili takový pokus, v němž bychom žábě zblízka ukázalo nějakou uspanou, ale živou mouchu nebo kobylku a tou bychom pravidelně pohybovali sem a tam, žába by si jí asi rovněž nevšímala. Z toho je patrno, že už i nižší obratlovec je schopen náležitě rozlišovat mezi pohyby nějak významnými a z jeho hlediska nevýznamnými. Člověk jako bytost myslící a rozumně rozvažující by to musel upřesnit: je rozdíl mezi pohyby neorganickými a pohyby, prozrazujícími život. Nebo ještě lépe, mezi děním událostným a děním neudálostným, tedy pouhými procesy.
(Písek, 141226-1.)