Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Štěpán (1998)

intencionalita (z lat. intentio, napětí, úsilí, záměr, pozornost) zákl. vlastnost vědomí, projevující se vztažností všech psych. aktů k nějakému transcendentnímu (↑transcendere) korelátu, přičemž tento korelát nemusí reálně existovat. Nenávidíme-li, nenávidíme vždy něco, myslíme-li, myslíme vždy na něco apod. I. prozrazuje naši zásadní prereflexivní vázanost na něco, co nás nutně transcenduje, neboť i fiktivní představu lze držet jen díky podmínkám, platným pro mínění či zakoušení reálného vnějšího předmětu. Pojem i. byl znám již ve ↑scholastice. Zde označovala i. způsob, jakým poznání objektivně přijímá a drží formu vnějších věcí, aniž by přitom samo tuto formu nabývalo. Soudobé filosofii připomněl pojem i. ↑Fr. Brentano, když na něm založil popis psychických fenoménů a jejich členění a když využil hodnotící intence ke zdůvodňování mravního poznání. Na jeho výzkumy navázala tzv. intencionální psychologie a ve filosofii pak zejm. ↑E. Husserl, který i. chápal jako zákl. vazbu mezi noetickými akty očištěného vědomí a jejich noematickými koreláty (↑korelace, ↑noema, ↑noese). V různých obměnách hrála pak i. důležitou roli i v jiných fenomenologických koncepcích (u ↑M. Heideggera jako existenciální vztaženost k celku bytí v podobě ↑starosti, u ↑R. Ingardena jako vrstevnatá vazba, v níž je drženo umělecké dílo jako významuplný útvar, u ↑M. Schelera jako reálná účast naší existence na bytí světa, u ↑E. Lévinase jako vztah k „jinému, druhému“ apod.). Význ. roli hraje pojem i. rovněž ve filosofii ↑J. R. Searla v jeho pojetí mysli a spol. jednání), jakož obecně v celé soudobé diskusi o tzv. umělé inteligenci, neboť její odpůrci argumentují právě tím, že umělé inteligenci chybí na rozdíl od lidské mysli vlastnost i.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 191.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk formalizovaný interpretovaný ↑kalkul. Kalkul je vytvořen čistě formálně a stane se j. f., když k němu připojíme sémantická pravidla, která připisují význam jeho správně utvořeným výrazům. Funkčně je j. f. aparátem odvozování a ↑důkazu ve formalizovaných věd. oborech.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Patočka (1945-49)

Tradičně se ve filosofii předpokládá, že věci jsou nějak „dány“, že máme přístup k jsoucímu. Tento přístup rozmanité filosofické směry různě vykládají“ jedny jej hledají v „rozumu“, druhé ve „smyslech“, třetí v „intuici“, anebo osvícení. Všude se tu opakuje obraz světla nebo průmětu (tj. opět světla). Podle takovýchto představ pak veskrze je danost věcí sama něčím věcným, jsoucím: korespondencí, vztahem mezi různými obory jsoucna. Někdy se děje pokus překonat toto hledisko otázkou po jeho možnosti: jak je takový vztah možný, co předpokládá?, a odpověď se pak hledá v pojmu vědomí, subjektu, který je prý základem všeho objektivního. Tím se pak konstruuje rozdíl mezi subjektem empirickým, konečným, a „transcendentálním“, stojícím nad protikladem konečného subjektu k objektu. Ale tento transcendentální subjekt je zase jen jsoucno, byť jakkoli sublimované. Čeho je třeba k tomu, aby věci byly „dány“, aby se „zjevily“? K tomu musíme myslet skutečnost co možná jednoduše a důsledně. Otázka nezní: jakým způsobem se věci obrážejí v „duchu“? Není to ani otázka po adekvaci našich myšlenek a představ k jejich pravzorům, ani po mechanismu, který působí, že vznikají jakési duševní kopie a dublety věcí. Otázka je jednodušeji po možnosti, že něco vůbec se zjeví. Na ni je možna jen jedna odpověď: zjevit se může něco jen tím, že je ponecháno tím, čím je, že se na něm nic nezmění, že v sobě samém zůstane, čím je – ale že něco přistoupí, něco neschopného modifikovat jsoucno, protože samo není ničím jsoucím. Toto ne-jsoucí, které tedy nechává jsoucno tak, jak je, toť právě ono „jest“, kterým jsme /148/ zároveň nekonečně blízko a nekonečně daleko vůči všem věcem. Nekonečně blízko, poněvadž jím věci nejsou dotčeny, nekonečně daleko, poněvadž jím je veškerenstvo jsoucího rázem překročeno, transcendováno. „Jest“ – toť transcendentale. Bytí je transcendentální, věděli aristotelikové. Jenže je těžko si plně uvědomit, co to znamená. Vždy znovu byl podnikán pokus redukovat toto „bytí“ na něco jsoucího. Ato redukce je nemožná, neboť žádné jsoucno se nemůže ani samo zjevovat, ani zjevování zakládat, umožňovat. Toliko radikální transcendence může být zároveň oním „ponecháním“ věcí tak, jak jsou. Bytí nemůže zásadně nikdy být něčím jsoucím.
(Věčnost a dějinnost, in: Negativní platonismus, Praha 1990, str. 147-48.)
(znovu in: Péče o duši I, Praha 1996, str. 195.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk přirozený znaková soustava sloužící běžné komunikaci ve formě mluvené, příp. psané. J. p. vykazuje řadu nedostatků (↑homonymie, ↑synonymie, ↑vágnost), které jej diskvalifikují jako prostředek přesného vyjadřování a sdělování. Proto jsou pro odborné účely vyvíjeny ↑jazyky vědecké.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

sémantika součást ↑sémiotiky, která studuje vztahy mezi ↑formou (kterou výhradně zkoumá ↑syntaktika) a ↑významem ↑znaků a jejich komplexů. O každém výrazu lze na úrovni s. rozhodnout nejen zda je nebo není gramaticky správný, ale navíc dodává, příp. nachází ↑interpretaci (správných) výrazů, tj. přiřazuje výrazům objekty, k nimž odkazují.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 361.)