Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

V minulosti a dosud zastávaný dualismus počítal s jakousi symetrií obou principů či prvků; nový typ dualismus symetrii radikálně opouští, ale zároveň řeší vztah mezi obojím zcela nový způsobem. Rozhodně nejde o dualismus dvou „substancí“, jak to známe třeba u Descartesa (u něho dvou konečných substancí); a rozhodně nelze nechávat řešení přechodu z jedné složky do druhé nebo nazpět až na nějaké pozdější stadium. Základy pro „nový“ dualismus pokládali postupně a s nejrůznějšími odchylkami i skutečně velcí filosofové (a ti se opírali často o méně známé myslitele, na to nesmíme zapomínat, a to zejména s ohledem na současnost a nejbližší budoucnost – nejen dobré, ale ani naprosto vynikající nápady nemusí mít vždycky počátek v geniálních hlavách; genialita spíš spočívá v umění rozpoznat důležitost nebo i epochálnost nějaké myšlenky, i když ji vysloví „druhořadý“ myslitel). Jediné věci je ovšem zapotřebí: je třeba se naučit v té minulosti (i v současnosti) náležitě „číst“, nenechávat všechno prostě jen vedle sebe a nají v tom souvislosti a postup kupředu. Rozhodujícím myslitelem byl v tomto smyslu Leibniz, který poukázal na to, že pohled (přístup) zvnějšku může být hrubě zavádějící tam, kde rozhodující je „nitro“ a „niternost“. Dualismus „nitra“ a „vnějšku“ je vskutku perspektivní, ale nesmí být neutralizován žádným „paralelismem“ (v tom se těžce mýlil Spinoza a po něm i Hegel), tj. předpokládanou „symetrií“. Vnějšek má svou důležitost (jinak řečeno: nejsou všechny monády zvenčí zaměnitelné!), ale rozhodující je nitro, protože tam to všecko začíná! Ale „nitro“ se nesmí zaměňovat na „subjektivitu“ – subjektivita je jen jiný typ. objektivity. Nitro je nerozlučitelně spjato s (přicházející) budoucností, jde této budoucnosti (která „ještě není“) vstříc, odpovídá na její „výzvy“ svou aktivitou a proměňuje to, co „ještě není“ v to, co „právě nastává“ a hned zase odchází do minulosti, aby po sobě zanechalo jakési zbytky, relikty, jakýsi materiál, který však v sobě podržuje i mnoho důležitého a proto nesmí být chápán jako „hrubý“ materiál, z něhož se dá budovat cokoli.
(Písek, 120807-1.)

Jan Štěpán (1998)

sémantika logická součást logiky, která zkoumá významovou stránku jazykových výrazů formalizovaných jazyků (↑jazyk formalizovaný); je pojata buď extenzionálně (↑extenzionalita), kdy vychází z označovací funkce jazykových výrazů a pak závisí na volbě ↑interpretace daného jazyka; nebo je pojata intenzionálně (↑intenzionalita), tj. staví na vyjadřovací funkci jazykových výrazů a závisí pak na všech možných interpretacích daného jazyka (↑svět možný).
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 361.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk vědecký znaková soustava sloužící interní komunikaci a prezentaci výsledků ve vědě. Sestává z nějakého fragmentu ↑j. přirozeného a speciální terminologie (obojí výběr je vždy specifický pro určitou věd. disciplínu) spolu s pravidly pro jejich užívání. Význam každého výrazu j. v. musí být jednoznačný ; odborné termíny splňují tuto podmínku implicitně, převzaté prvky přirozeného jazyka musí být zpravidla zpřesněny (↑definice, ↑explikace).
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

denotát to, co je označeno ↑jménem, jazykovým výrazem (↑denotace). D. jedinečného jména je individuální objekt, d. obecného jména je třída objektů, např. d. slova kniha jsou všechny předměty, které lze pojmenovat jako kniha. D. oznamovací věty (↑výrok) je pravdivostní hodnota.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 85.)

Jan Štěpán (1998)

definice (z lat. definitio, určení, výměr; řec. horismos) jazykový prostředek, jímž vymezujeme (omezujeme) význam výrazu již existujícího (d. analytická) nebo stanovujeme význam výrazu nově zaváděného (d. syntetická). Cílem je jednoznačné přiřazení významu definovanému výrazu (definiendum) prostřednictvím významu výrazu, jímž se definuje (definiens), tj. jde o sémantické normování jazyka. D. stanoví rovnost významů těchto výrazů prostřednictvím definiční rovnosti (=df) v případě, že denotátem obou výrazů není pravdivostní hodnota. D. má pak tvar: definiendum = df definiens. Např. "čtverec = df rovnostranný pravoúhlý rovnoběžník". Jestliže denotátem obou výrazů je pravdivostní hodnota, stanoví d., že oba výrazy mají stejnou pravdivostní hodnotu prostřednictvím definiční ekvivalence (-=df) D. pak má tvar: definiendum -= df definiens. Např. ...
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 80.)