Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Štěpán (1998)

jazyk přirozený znaková soustava sloužící běžné komunikaci ve formě mluvené, příp. psané. J. p. vykazuje řadu nedostatků (↑homonymie, ↑synonymie, ↑vágnost), které jej diskvalifikují jako prostředek přesného vyjadřování a sdělování. Proto jsou pro odborné účely vyvíjeny ↑jazyky vědecké.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Ivan Blecha v kratičkém hesle „evoluce“ po slovním překladu na „vývoj“ pokračuje: „souhrn postupných změn“. (Dál už jen dva odkazy; 7233, s. 115.) Ovšem to je právě ten nesmysl, že tu je (ovšemže nevysloveně) „změna“ chápána jako střída momentálních stavů, kdy jeden stav se stává minulostí (a tedy neskutečností, nejsoucnem), přičemž se zároveň nějaké jiné nejsoucno, neskutečnost) stává skutečností, novým aktuálním stavem. A ten postup od jednoho stavu k druhém a pak dalším, a zase dalšímu, a ta dále a tak podobně, představuje jakousi řadu, kterou musí něco „shrnout“ do jakési jinak neobjasňované „kontinuity“, o které pak mluvíme jako o „vývoji“. Ve skutečnosti se tu ovšem s žádnou opravdovou kontinuitou nepočítá (nebo se aspoň vůbec nestává naším zájmem, prostě se o ni nestaráme), neboť to jsme my, kdo tu jednotlivé „stavy“ shrnujeme do nějakého souboru či souhrnu. Tedy, jak vidět, s nějakým „pořádkem“ se přece jen jakoby počítá, přesně ji řečeno, je předpokládán, ale není připisován žádnému „vnitřnímu“ dění, neboť nic „vnitřního“ se nepředpokládá, co by mohlo mít onen postup (sérii) změn na „starosti“ či v „péči“. – J to typ myšlení, které je stále ještě závislé na karteziánské „věci rozprostraněné“, vlastně „stroji“
(Písek, 120624-4.)

Jan Štěpán (1998)

sémantika součást ↑sémiotiky, která studuje vztahy mezi ↑formou (kterou výhradně zkoumá ↑syntaktika) a ↑významem ↑znaků a jejich komplexů. O každém výrazu lze na úrovni s. rozhodnout nejen zda je nebo není gramaticky správný, ale navíc dodává, příp. nachází ↑interpretaci (správných) výrazů, tj. přiřazuje výrazům objekty, k nimž odkazují.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 361.)

Jan Štěpán (1998)

extenzionalita koncepce ↑sémantiky, podle níž jsou logicky reprezentovatelné pouze ↑extenze. Předpokládá omezení na jediný možný (skutečný) svět a fixní čas (časový řez). Toto pojetí je výhodné a postačující při aplikaci především klasické logiky (↑logika klasická) na věd. jazyky, je však nedostačující pro logickou analýzu přirozeného jazyka (↑analýza logická). Speciálně je e. omezením, které přijímá klasická logika a týká se výběru ↑funktorů. Přípustné jsou zde pouze takové funktory, pro něž platí, že ↑denotát složeného výrazu vzniklého užitím příslušného funktoru je plně určen pomocí denotátů složek, přičemž ↑smysl těch výrazů nehraje žádnou roli. Např. všechny ↑spojky výrokové logiky (↑logika výroková) vyhovují této podmínce.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 117.)

Jan Štěpán (1998)

množina libovolný soubor libovolných vzájemně odlišitelných objektů (prvků m.) uvažovaný jako jeden celek. Na rozdíl od ↑třídy nemusí jít o objekty homogenní (splnující současně nějakou vlastnost). M. je vymezena, lze-li zjistit, zda libovolně zvolený objekt je či není jejím prvkem. Pojem m. lze korektně definovat pouze axiomaticky.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 271.)