Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1967)

Jsou různé pojmy existence, a lze je obvykle odlišiti podle protikladu, k němuž se druží: existence – essence, existence – předmětnost, existence – protiklad duše a těla. Mají všechny něco společného: chtí vyjádřit to, co žádná zkušenost nedává a bez čeho žádná zkušenost není možná. S čím se nelze nikdy setkat a bez čeho není žádné setkání. Co žádné slovo tohoto světa nemůže říci a co přece každému slovu dává jeho smysl. A při tom toto tajemné není, jako ve staré metafysice nebo v nedávno zesnulém agnosticismu, čímsi skrytým a oddáleným od nás nepřekonatelnou přehradou. Je to tajemné, protože příliš blízké, abychom se s tím setkali; protože chybí distance, kterou každá zkušenost vyžaduje.
(Pochybnosti o existencialismu, Listy 1, 1947, č.3, str. 360.)

Jan Patočka (1975)

... Vědomí je vědomím přece tím, že se mu něco ukazuje. Ukazování samo se však běžně neukazuje. Má-li se ukázat ukazování, je nutno v jistém smyslu překročit i samotnou sféru zachytitelného ve vědomí. Proč? Protože radikální ne, nic, neexistuje a nemůže nikdy být předmětem, a přece se z něho čerpá veškerá síla, která je třeba k zjevování: i sama Husserlova epoché to dosvědčuje. Ukazování se může ukázat jen na pozadí nic. Nicotu však nemáme nikdy jako předmět, tj. v přítomnosti: k ní můžeme pouze předbíhat. V tomto předběhu se vztahujeme ke smrti jako poslední možnosti, možnosti radikální nemožnost být. Tato nemožnost zastiňuje, ale také umožňuje celý náš život, dává mu možnost být celkem. Nyní se však ukazuje též, co je elementem našeho bytí: že je bytí možnosti. Základní možnosti jsou dvě: vztahovat se výslovně k celku a konci (to neznamená myslet na smrt, nýbrž znehodnocovat ten způsob života, který chce za každou cenu žít a bere pouhý život za své měřítko, a to znamená „svět“ a život v něm), a nevztahovat se, tj. utíkat před ním a zavírat si tak svou možnost nejzákladnější. /158/ Všecky tyto „počiny“ nejsou vědomí s jeho strukturou subjekt-objekt, nýbrž něco základnějšího: existence, jejíž bytí je v porozumění (nikoli poznání a uvědomování) věcem, bližním, sobě.
(7584, Kacířské eseje ..., Praha 1990, str. 157-58.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Kdykoli něco děláme, tj. jsme aktivní, jsme v „přítomnosti“, tj. jsme právě (aktuálně) „při tom“. Nikdy nemůžeme dodatečně udělat něco v minulosti, a nikdy nemůžeme předem udělat něco v budoucnosti. To bývá nesprávně vykládáno v tom smyslu, že „to, co se stalo, se nemůže odestát“, jako by to bylo jednou provždy rozhodnuto a provedeno, a jakoby to tak muselo „navždy zůstat“ (aniž by byla jakákoli změna možná). A stejně tak nesprávně to bývá vykládáno tak, že nemůžeme nic udělat ve své přípravě na budoucnost. Náš život však není jen momentální aktualita; můžeme dokonce plným právem říci, že žijeme mnohem spíš s minulostí i s budoucností než s aktuální přítomností (a v nich). To, co už pominulo, je v některých ohledech a po některých stránkách vskutku již „nastalé“, ale váha (a smysl) toho, co se jednou stalo, sice nespočívá jen na nás, ale není na nás ani zcela nezávislá (ovšem nejen na mně jako jednotlivci, jednotlivém aktivním subjektu, nýbrž na nesčetných jiných subjektech, dokonce nejen na lidech, ani jen na zvířatech a rostlinách, ale i na subjektech mnohem nižších úrovní), a to i když na druhé straně není ani zcela závislá na naší libovůli či svévoli.
(Písek, 060611-1.)

Jan Patočka (1937)

... Tak Jaspers nedospívá k nějaké rigidní typologii, nýbrž k určení směrů životního pohybu, a tento pohyb mu není ryze logickým hnutím ideje, nýbrž skutečným pohybem existentním či existencí v pohybu.
Vsuňme sem drobnou poznámku o pojmu existence u Hegela a jeho využití u jeho protivníka Kierkegaarda. Hegelovi znamená existence zjev podstaty jakožto základu či důvodu (Grund): vnější projev vnitřního. V existenci idea se objevuje, vstupuje ve sféru fenomenální. Je to etapa procesu, kterým esence a existence, vnějšek a vnitřek, idea a realita se identifikují; třetí takt poměru důvodu a existence je skutečnost. Naproti tomu Kierkegaardova existence nikdy nevystupuje ze sféry reflexe, ze sféry pouhého jevení ideje; celá námaha se koncentruje k tomu, aby „individualita byla vypracována v existenci“, jak se Hegel vyjadřuje o Perikleovi, Sofoklovi, Sókratovi. Přitom nikde nepřestává nekonečná tíha ideje, bytost zůstává v nekonečném pohybu existence: důvod, idea, celek se nikdy nekryje definitivně se zjevující se bezprostředností. V tomto poměru k základu či smyslu existence je tedy právě obsažen zdroj jejího pohybu. A tento pohyb má býti prosvícen, vskutku zachycen.
Jaspers užívá k tomuto účelu pojmu situace. ...
(Karl Jaspers, in: Fenomenologické spisy, Praha 2008, str. 303.)

Jan Patočka (1967)

... Nebýt požadavku, nebýt jeho výzvy ke koncentraci, nebýt pojmu svědomí, který Heidegger pouze zvláštním způsobem vykládá, ale jemuž ponechává jeho formální ráz, nebylo by možné žádné vyvolání z rozptýlenosti časových okamžiků, žádné proniknutí nad „estetické životní stadium“, o němý mluví Kierkegaard jako o východisku celé své existenciální dialektiky. Otázka je však, zda se existence na morální stadium redukuje, a tuto otázku zodpovídá záporně Kierkegaard i Heidegger. Existence pro Kierkegaarda není konfinována do morálky, protože morálka může sice nás samotné soustředit, ale nikdy též uspokojit. Existence tvrdí a postuluje, že máme své kořeny v ne-daném a nedatelném, kterým nejsme, a které nějakým způsobem přec jen jest.
Tomuto poslednímu, vnitřně nazaručitelnému postulátu je možno dodat jistého druhu objektivity pomocí jeho objektivace v básnické zkušenosti. Z básnické zkušenosti – Kierkegaardovy – ostatně je filosofové přijali. Ale okolnost, že s pojmy a strukturami, které tento postulát s sebou nese, se lze setkat i u docela jiných autorů, kupříkladu právě zde u Máchy, přede opět /93/ znamená jakési jejich potvrzení, jakýsi náznak více než soukromé platnosti, něčeho víc než fantaskní konstrukce.
Není však ovšem možné, pohlížíme-li na věci takto, učinit z existence bránu k nové ontologii. Existenciální struktury nejsou otevřením cesty k bytí jsoucího, kterým je člověk, protože nejsou poznatky v plném smyslu slova, nýbrž pouze struktury podmínek možnosti konečné svobody; jsou to struktury neméně pojmové, tj. neméně pretendující na obecnou pochopitelnost a závaznost, než kterékoli jiné filosofické struktury, a neprojevuje se v nich o nic více ani méně mysterium bytí než ve všech jiných filosofických oblastech; jenže jde o pokus vnést pojmový řád do oblastí, které nelze nikdy proměnit v poznatky v objektivním smyslu, tak jako u Kanta nelze mravní oblast, přes všecku její důležitost a závaznost, udělat oblastí objektivně determinující vědy.
(Čas, věčnost a časovost v Máchově díle, in: Dvě máchovské studie, Praha 2007, str. 92-93.)