Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Platón (-774)

Jen si dej pozor, aby tyto věci nikdy neunikly na veřejnost mezi lidi nevzdělané; vždyť jistě, jak se mi zdá, není nad ně pro /439/ obecný lid řečí směšnějších, ani zase pro lidi ušlechtilé podivuhodnějších a plnějších božího nadchnutí. Ale když jsou často mluveny a stále poslouchány, a to po mnoho let, je to jako se zlatem, jež bývá jen nesnadně čištěno s velkou námahou. ... Hledě tedy k tomu, dej si pozor, abys někdy nelitoval toho, co bylo nyní nenáležitě vyhozeno na veřejnost. Proto jsem já nikdy nic o těchto věcech nepsal a není žádného spisu Platónova, ani nebude, avšak to, co se mu nyní přičítá, náleží krásnému a mladému Sókratovi.
Buď zdráv a poslechni mne, a tento list, až si jej nejprve několikrát přečteš, spal.
(List II, 314a-b – in: Spisy V., překl. Fr.Novotný, Praha 2003, str. 438-39.)

Platón (-774)

... Nuže, šel jsem jsa veden rozumem, a to s právem, jak nejvíce je člověku možno, i opustiv své zaměstnání, jež nebylo nedůstojné; šel jsem pod tyranidu, která, jak se zdálo, neslušela mým zásadám ani mně. ...
Po svém příchodu – neboť nesmím se šířit – nalezl jsem veškeré okolí Dionysovo plno rozbrojů a udavačství, ...
(List VII, 329b – in: Spisy V., překl. Fr.Novotný, Praha 2003, str. 458.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Platónova představa, že nejlepšími vládci v POLIS by byli filosofové, byla ještě příliš silně ovlivněna běžným nerozlišujícím chápáním filosofie jako „moudrosti“. Že by vládcové měli být „moudří“, o tom asi nelze mít pochyb (zvlášť pokud máme živou zkušenost s vládci nemoudrými). Ale v čem spočívá právě „politická moudrost“, o tom bylo, je a ještě dlouho bude hodně sporů. Naše pochybnosti se především a nejspíš budou týkat toho, zda filosofii jakožto „lásku k moudrosti“ resp. „touhu po moudrosti“ můžeme zúžit resp. redukovat na lásku k „politické moudrosti“ (či touhu po ní).
(Písek, 081212-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Úkol filosofa není ani snadný, ani jednosměrný. Ve své nejvlastnější práci musí ovšem filosof být především sám sebou, a k tomu potřebuje jakési ústraní, možnost distance, díky které není ve svém myšlenkovém zkoumání ničím a nikým rušen. Je to vlastně něco podobného, co známe třeba z vědeckého života, kde je občas nezbytné se se svými výzkumy uchýlit do laboratoře. Také filosof potřebuje takovou laboratoř, a je nepochybně zapotřebí mu tuto „výsadu“ dopřát. Na druhé straně je tu ovšem stejně základní povinnost filosofa, aby dovedl oslovit lidi kolem sebe, svou společnost, svou dobu. To je ovšem na jedné straně jeho vnitřní potřeba, která se velmi podobá potřebě básníka nebo spisovatele, který se rovněž obrací k lidem, ke společnosti, k době. Nejde však jen o tuto jeho vlastní „potřebu“, jde navíc – a někdy možná proti tomu – o úkol, povinnost, poslání, které umělec možná tolik necítí (i když by snad měl). Básník ani spisovatel se nemusí bránit úspěchu, nemusí se pokoušet čelit tomu, když se pro lidi stává „bardem“, který vyzpívá nebo jinak vyjádří to, co oni sami pociťují, a když to vysloví lépe a mocněji, než to jsou schopni vyslovit oni sami. Filosof totiž není povolán k tomu, aby se stal mluvčím lidí – do této role se může legitimně dostat jen ve zvláštních, mimořádných chvílích a dobách, ale nikdy to nemůže a nesmí být jeho úloha hlavní, důležitější než jiné a mající vposledu přednost. Filosof, který vyslovuje to, co už cítí a co si myslí ti druzí, a který to jen mocnější a průkazněji vysloví, vlastně vyhovuje těm lidem. To může být – a nejčastěji také bývá – velká jeho chyba, velké provinění. Filosof nemá nikdy vposledu a především říkat lidem to, co si oni myslí, ani to, co si přejí sami slyšet. Filosof sice má dobře vědět, co si lidé kolem něho myslí a co by od něho možná chtěli slyšet, ale musí právě to, co si lidé myslí a co chtějí slyšet, podrobit kritické reflexi. A pokud je v pokušení lidem kolem sebe, společnosti nebo své době (a to už vůbec nemluvím o předních a vládnoucích kruzích) jaksi „vyhovovat“, dostává se na scestí a začíná vážně bloudit. Jedinou obranou proti tomu je právě i to, že svou kritickou reflexi nasměruje sám na sebe a na své vlastní myšlení i na svůj eventuelní sklon lidem vyhovět a sklidit jejich vděčnost.
(Písek, 080617-4.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Autoři Deleuze a Guattari (7188, str. 8nn.) poukazují na rozdíly významů resp. na možnou nejasnost v chápání řeckého slova FILIA, které je v tradičním pojmenování filosofie spjato s moudrostí, SOFIA. (Ukazují to zejména na větší vhodnosti chápání filosofa jako přítele pojmu, oproti milovníkovi pojmu.) Je možno přijmout termín „přítel“ a „přátelství“ – ať už v souvislosti s pojmy, anebo v souvislosti s pravdou? Zdá se, že nejde vůbec o vhodné slovo. Přátelství nepochybně v sobě obsahuje (přinejmenším jako tendenci a snad závazek) směřování k jakési rovnosti. Ale jak se lze „přátelit“ s pojmy? Není to metafora trochu příliš nafouknutá? Třeba „přátelit se s počítačem“ znamená spíše zvyknout si na zacházení s ním a ovládat jej (ovšem těch slov se opravdu často užívá). A přáteli se s moudrostí? Nemyslím, že by to vystihovalo náš vztah k „moudrosti“: stávat se moudrým je jediný způsob, jak se s moudrostí sbližovat. A už vůbec nevhodné je mluvit o nějakém „přátelení“ s pravdou: pravdu je třeba respektovat, naslouchat jí, řídit se jí, dát se do jejích služeb, dát se jí k dispozici, podřídit se jí ve svém jednání i ve své myšlení apod. Dokonce ani o vztahu Pravdy k nám nelze mluvit v tom smyslu, že Pravda je nám (mně) přátelsky nakloněna. Platón nepochybně měl na mysli (např. v Symposiu) nakloněnost k tomu, nechat pravdu platit (vládnout) a všemožně napomáhat její vládě, a to z niterných motivů – odtud měl spíše na mysli onu touhu po pravdě, vedoucí k úsilí, jež se však pravdě ve všem podrobuje resp. chce podrobovat, a to i když dobře ví, že pravda sama je svrchovaná a že ji ani nejvyšší a nejmocnější lidská touha nemůže uchopit a chytit, aby ji „měla“, aby pravdu sama „ovládla“..
(Písek, 061103-2.)