Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2004)

Po nenávisti je druhým největších hříchem hloupost. Je-li tomu tak, pak nejvyšší ctností je láska a hned po ní rozumnost (lépe než chytrost i než inteligence; chytrost je blízko chytráctví, inteligenci nejčastěji rozumíme jako přirozené vlastnosti, výbavě). Proto je třeba učit se od „chytrých tohoto světa“; proto je třeba se učit dokonce i od „hada“. Jde o to, že hloupost není možno považovat za jakousi přirozenou nedostatečnost – je to selhání, závažné, hrubé, nemožné selhání, a to celkové, nikoli jen okamžité. Hloupými se lidé stávají, nerodí se jimi. Hloupost v tomto smyslu je celkové životní zaměření, a vůbec tu nejde o žádné IQ ani o žádný druh nadání či nenadanosti. Okamžitá ,hloupost‘, tj. jednotlivý nedostatek odhadu a hodnocení, je nahlédnutelná a někdy opravitelná, kdežto hloupost v našem smyslu představuje zároveň zabedněnost, zabarikádovanost, zabetonovanost proti možnému nahlédnutí a proti rozpoznání ve světle Pravdy (která ovšem svítí hlavně na nás a nikoli především na věci). (Písek, 040113-2.)

Hynek Vignon (2001)

Qui est-ce?
C'est une capitale
Avec une Tour Eiffel
Et un pont
C'est une grande capitale
Dans le pays Tchèque
Avec de belles forêts

Maurice Merleau-Ponty (1953)

La tradition est oubli des origines, disait le dernier Husserl. Justement si nous lui devons beaucoup, nous sommes hors d´état de voir au juste ce qui est à lui. A l´égard d´un philosophe dont l´entreprise a éveillé tant d´échos, et apparemment si loin du point où il se tenait lui-même, toute commémoration est aussi trahison, soit que nous lui fassions l´hommage très superflu de nos pensées, comme pour leur trouver un garant auquel elles n´ont pas droit, – soit qu´au contraire, avec un respect qui n´est pas sans distance, nous le réduisions trop strictement à ce qu´il a lui-même voulu et dit … Mais ces difficultés, qui sont celles de la communication entre les „ego“, Husserl justement les connaissait bien, et il ne nous laisse pas sans ressource en face d´elles. Je m´emprunte à autrui, je le fait de mes propres pensées: ce n´est pas là un échec de la perception d´autrui, c´est /242/ la perception d´autrui.
(Le philosophe et son ombre, in: 4149, Éloge de la philosophie, Gallimard, Paris 1960, p. 241-2.)

Jan Štěpán (1998)

denotace (z lat. denotare, označovati) vztah mezi jménem a tím (konkrétním či abstraktním objektem), co jméno označuje. Vztah d. je dán jazykovou konvencí (v čase navíc proměnlivou) národních jazyků, ve skutečnosti je nahodilý, avšak v komunikaci závazný. Vztah d. je podstatou extenzionalismu (↑extenzionalita). Viz též ↑konotace, ↑reference.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 85.)

Jan Štěpán (1998)

jméno jazykový výraz, který je bezprostředně nositelem ↑významu, tj. především označuje nějaký konkrétní či abstraktní předmět odlišný od tohoto výrazu, tzv. denotát. Ke j. se pojí dvě sémantické (↑sémantika) kategorie: ↑denotát a ↑smysl, při/202/čemž smysl chápeme jako "myšlenkovou" kopii denotátu, tj. jako to, co j. vyjadřuje. Např. jednoduchému či spíše složenému vlastnímu j., obecnému j. a výrokové větě (jako j. ↑výroku) odpovídá po řadě individuum, třída a pravdivostní hodnota jako denotát a individuální ↑pojem, vlastnost a ↑soud jako smysl.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 201.)