Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Štěpán (1998)

intencionalita (z lat. intentio, napětí, úsilí, záměr, pozornost) zákl. vlastnost vědomí, projevující se vztažností všech psych. aktů k nějakému transcendentnímu (↑transcendere) korelátu, přičemž tento korelát nemusí reálně existovat. Nenávidíme-li, nenávidíme vždy něco, myslíme-li, myslíme vždy na něco apod. I. prozrazuje naši zásadní prereflexivní vázanost na něco, co nás nutně transcenduje, neboť i fiktivní představu lze držet jen díky podmínkám, platným pro mínění či zakoušení reálného vnějšího předmětu. Pojem i. byl znám již ve ↑scholastice. Zde označovala i. způsob, jakým poznání objektivně přijímá a drží formu vnějších věcí, aniž by přitom samo tuto formu nabývalo. Soudobé filosofii připomněl pojem i. ↑Fr. Brentano, když na něm založil popis psychických fenoménů a jejich členění a když využil hodnotící intence ke zdůvodňování mravního poznání. Na jeho výzkumy navázala tzv. intencionální psychologie a ve filosofii pak zejm. ↑E. Husserl, který i. chápal jako zákl. vazbu mezi noetickými akty očištěného vědomí a jejich noematickými koreláty (↑korelace, ↑noema, ↑noese). V různých obměnách hrála pak i. důležitou roli i v jiných fenomenologických koncepcích (u ↑M. Heideggera jako existenciální vztaženost k celku bytí v podobě ↑starosti, u ↑R. Ingardena jako vrstevnatá vazba, v níž je drženo umělecké dílo jako významuplný útvar, u ↑M. Schelera jako reálná účast naší existence na bytí světa, u ↑E. Lévinase jako vztah k „jinému, druhému“ apod.). Význ. roli hraje pojem i. rovněž ve filosofii ↑J. R. Searla v jeho pojetí mysli a spol. jednání), jakož obecně v celé soudobé diskusi o tzv. umělé inteligenci, neboť její odpůrci argumentují právě tím, že umělé inteligenci chybí na rozdíl od lidské mysli vlastnost i.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 191.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk formalizovaný interpretovaný ↑kalkul. Kalkul je vytvořen čistě formálně a stane se j. f., když k němu připojíme sémantická pravidla, která připisují význam jeho správně utvořeným výrazům. Funkčně je j. f. aparátem odvozování a ↑důkazu ve formalizovaných věd. oborech.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Stephen W. Hawking (1988)

Inflační modely by také mohly vysvětlit, proč je ve vesmíru tak mnoho hmoty. V pozorovatelné části vesmíru se nachází přinejmenším 1080 částic. Odkud se vzaly? Na to kvantová mechanika odpovídá, že částice vznikly z energie v podobě dvojic částice-antičástice. A z čeho vznikla energie? Hmota vesmíru má kladnou energii. Působí ovšem sama na sebe gravitační přitažlivostí. Dva kusy hmoty, které jsou blízko sebe, obsahují méně energie než stejné dva kusy hmoty ve větší vzájemné vzdálenosti, poněvadž na jejich oddálení proti síle gravitace musíme určitou energii vynaložit. V tomto smyslu má gravitační pole zápornou energii. V případě prostorově stejnorodého vesmíru lze dokázat, že záporná energie gravitačního pole přesně ruší kladnou energii ostatní hmoty, takže celkový energetický obsah je nulový.
Dvakrát nic je zase nic. Vesmír může zdvojnásobit kladnou energii hmoty a zároveň zdvojnásobit zápornou gravitační energii, aniž se celková energie jakkoli změní. V průběhu normálního rozpínání k tomu nedochází a hustota energie s narůstajícím objemem vesmíru klesá. Celková energie hmoty se však znásobuje během inflační expanze. Z Guthova modelu vyplynulo, že v inflačním období se hustota energie podchlazeného vesmíru nemění; když vesmír zdvojnásobí svůj rozměr, zdvojnásobí se zároveň kladná energie hmoty i záporná gravitační energie, takže celkový obsah energie zůstane na nule. Během inflační fáze rozměr vesmíru mnohokrát vzroste, takže i energie využitelná k tvorbě částic je nesmírně veliká. Guth jedenkrát poznamenal: „Říká se, že z ničeho jen nic pochází. Přesto je vesmír ztělesněním právě opačného principu v nejvyšší dokonalosti.“
(6806, Stručná historie času, Praha 1991, s. 128.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk přirozený znaková soustava sloužící běžné komunikaci ve formě mluvené, příp. psané. J. p. vykazuje řadu nedostatků (↑homonymie, ↑synonymie, ↑vágnost), které jej diskvalifikují jako prostředek přesného vyjadřování a sdělování. Proto jsou pro odborné účely vyvíjeny ↑jazyky vědecké.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

sémantika součást ↑sémiotiky, která studuje vztahy mezi ↑formou (kterou výhradně zkoumá ↑syntaktika) a ↑významem ↑znaků a jejich komplexů. O každém výrazu lze na úrovni s. rozhodnout nejen zda je nebo není gramaticky správný, ale navíc dodává, příp. nachází ↑interpretaci (správných) výrazů, tj. přiřazuje výrazům objekty, k nimž odkazují.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 361.)