Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Štěpán (1998)

jazyk znaková (↑znak) dorozumívací soustava, prostředek formulace myšlenek a lidské komunikace. J. těsně souvisí s myšlením, je však spíše následkem a produktem myšlení než jeho příčinou. Je nejvhodnějším nástrojem sdělování myšlenek, skutzečně efektivní komunikasci však často znesnadňuje (bez záměru uživatele j.) expresivní nedostatečností, příp. nepřesností (oproti myšlení). Vedle j. přirozeného (zvukového či psaného; ↑j. přirozený) existuje též ↑j. vědecký, ↑j. formalizovaný (matematika, logika) nebo umělé j. různých druhů (programovací jazyky, esperanto apod.).y
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

symbolika logická souhrn znaků symbolického jazyka logiky. Je to několik kategorií ↑symbolů, z nichžb se podle určitýchn pravidel tvoří výrazy formálního ↑jazyka logiky. V logice se užívá
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 392.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Otakar A. Funda nadepsal svou novou knížku „Ježíš a mýtus o Kristu“. V tomto názvu je skryta (resp. zavinuta) hned dvojí chyba. Především žádný mýtus nebyl a nemohl být mýtem „o něčem“ nebo „o někom“ – pokud by šlo o „Krista“, pak by bylo možno mluvit jen o „mýtu Krista“, v němž by „Kristus“ byl vyprávěn a tak zpřítomňován. Ono „o“ vždycky znamená odstup, distanci, tedy fixaci, jakési „upevnění“, „zpředmětnění“ vypravovaného tím, že je zbaveno veškerého pohybu, veškerého života. Pokud význam slova „Kristus“ (které ovšem bylo jen překladem hebrejského slova mesiáš a znamenalo tedy „pomazaný“, takže bylo označením výsledku aktu a tedy události pomazání) má být takto „upevněn“, „zpředmětněn“ a tak zbaven jakékoli přímé souvislosti s jakýmkoli událostným děním a tudíž i časem, nejde a nemůže už jít o skutečný „mýtus“, který se bez narativity a tedy nějakého vyprávění toho co, se stalo nebo co se děje nemůže obejít. To mne vede k závěru, že cílem (ať už záměrným nebo zprvu neuvědomělým) samého užívání jména „Kristus“ nebyl a ani neměl být žádným poukazem k události pomazání, nýbrž že to byl de facto myšlenkový konstrukt, který pod vlivem řecké pojmovosti chtěl prokázat „pravost“ Kristovu jeho vyzdvižením mimo čas a prostor. Protože však právě tento myšlenkový přístup (myšlenkové „uchopení“ pomocí pojmu a pojmového vymezení) byl hned rozpoznán jako problematický, byl napříště neoddělitelně svázán s jakýmsi mimořádným „dějstvím“ či „děním“, totiž se smrtí a vzkříšením. Ta má sice některé znaky mýtu, ale pouze některé, nicméně není to skutečný mýtus, nýbrž spíš pokus o dodatečnou mytizaci pojmového modelu, konstruktu – a to zřejmě v jakémsi napodobení nejrůznějších tehdejší orientální pofilosofičtělých resp. pseudofilosofických mýtů, které se tehdy šířily po všech územích tehdejšího Říma (po provinciích ale leckdy pronikajících až do centra Říma). – Výsledkem této úvahy je závěr: ani výraz „mýtus o Kristu“, ani výraz „mýtus Krista“ není případný, a proto by bylo lépe se vůbec termínu „mýtus“ v této souvislosti raději vyhýbat.
(Písek, 070831-3.)

Ladislav Hejdánek (1991)

Křesťanství není ani teorie (nauka), ani ideologie (logizovaný mýtus), ale je bezpodmínečně vázáno na osobu Ježíšovu. O Ježíšovi je křesťanství přesvědčeno, že to je Spasitel, že to je Boží Syn, Kristus. To je však určitá myšlenková konstrukce, která nese konstatovatelné stopy myšlení mytického a religiózního, ale která se zároveň opírá o pojmovost, jaká charakterizuje metafyziku řeckého typu a původu. Theologické (věroučné, dogmatické) zápasy se zdají svou úporností sugerovat, že pro samo spasení rozhodující není ani tak skutečný (historický) Ježíš, jako spíše nebo dokonce výhradně ono myšlenkové uchopení skutečného Ježíše, tedy pojetí, dogmatická konstrukce. To je ovšem takto do důsaledků naprosto nedržitelné. Vzniká proto závažný problém, do jaké míry je určitý způsob chápání Ježíše a jeho díla rozhodující pro spásu. Podle vší „věcné“ logiky posvátné či magické oběti závisí vše na Spasiteli. Zde se však právě ukazuje, že velmi významné je přivlastnění oné oběti resp. jejího významu a důsledku pro každého jednotlivce. Tomuto přivlastnění se začalo říkat „uvěření“ a chápalo se to jako rozumový souhlas s určitým učením o Ježíšovi, tedy s určitým chápáním Ježíše. Co by však mohlo být pro takové chápání důležitější než samo sebepochopení Ježíšovo? A tady se ukazuje další svízel: Ježíš sám sebe chápal jinak, než jak ho potom chápala a dodnes chápe církev. Ježíš např. říkal svým učedlníkům: učte se ode mne, následujte mne; církev však z Ježíše dělá nejvyššího obětníka, který umírá na kříži za všechny lidi. Z Ježíše, který byl svědkem víry, učitelem, průkopníkem nového lidství, udělala církev „předmět“ uctívání, „víry“, náboženství. Z historického Ježíše udělala kérygmatického Krista. (22.6.91) (Praha, 910622-n.)

Hynek Vignon (2001)

Qui est-ce?
C'est une capitale
Avec une Tour Eiffel
Et un pont
C'est une grande capitale
Dans le pays Tchèque
Avec de belles forêts