Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Štěpán (1998)

invariant (z lat. invarius, neproměnlivý) objekt, jehož všechny atributy jsou konstantní. Takový objekt se při žádné transformaci (speciálně např.v závislosti na čase) nemění. I. jsou všechny abstraktní entity, tedy např. ↑pojmy – jsou nezávislé na jazykových výrazech, kterými jsou vyjádřeny (obecně může být pojem vyjádřen více různými výrazy přinejmenším v různých národních jazycích), i na mimojazykových a mimomyšlenkových objektech, které determinují (ty jsou u empirických pojmů vždy proměnlivé). Dále jsou i. propozice, resp. soudy, a to i ve vztahu k pravdivostním hodnotám, jejichž jsou nositeli. Konečně jsou i. všechna čísla, u nichž je tento atribut nepochybně nezávislý na zprostředkujícím jazykovém vyjádření. Právě tento ve skutečnosti marginální aspekt je zdrojem řady neopodstatněných mýtů u předchozích entit.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 193.)

Jan Štěpán (1998)

modality jazykové výrazy, které modifikují ↑výroky obecně bez ohledu na jejich pravdivostní hodnotu. Jedná se o neextenzionální ↑spojky (↑extenzionalita), resp. intenzionální (↑intenzionalita) ↑operátory. Jsou to např. takové modifikátory výroků jako „je možné, …“, „je nutné, že …“ (m. aletické), „vím, že …“, „věřím, že …“ (m. epistemické), „tvrdím, že …“ (m. asertorické), „přikazuji …“, „zakazuji …“ (m. deontické), „bylo …“, „bude …“ (m. časové) apod. Jednotnou logickou teorii m. nelze vytvořit pro rozdílnou povahu jednotlivých typů m. Jedině aletické m. mají logický charakter, ostatní jsou pojmy mimologické (empirické) a vzájemně nesourodé. Viz ↑logika asertorická, deontická, epistemická, c hronologická, intenzionální, modální. Věty tvořené prostřednictvím m. epistemických a asertorických jsou na pragmatické (↑pragmatika) úrovni nazývány postojové věty a jejich zkoumáním se zabývá též ↑filosofie analytická či ↑pragmatika logická.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 271.)

Jan Štěpán (1998)

intencionalita (z lat. intentio, napětí, úsilí, záměr, pozornost) zákl. vlastnost vědomí, projevující se vztažností všech psych. aktů k nějakému transcendentnímu (↑transcendere) korelátu, přičemž tento korelát nemusí reálně existovat. Nenávidíme-li, nenávidíme vždy něco, myslíme-li, myslíme vždy na něco apod. I. prozrazuje naši zásadní prereflexivní vázanost na něco, co nás nutně transcenduje, neboť i fiktivní představu lze držet jen díky podmínkám, platným pro mínění či zakoušení reálného vnějšího předmětu. Pojem i. byl znám již ve ↑scholastice. Zde označovala i. způsob, jakým poznání objektivně přijímá a drží formu vnějších věcí, aniž by přitom samo tuto formu nabývalo. Soudobé filosofii připomněl pojem i. ↑Fr. Brentano, když na něm založil popis psychických fenoménů a jejich členění a když využil hodnotící intence ke zdůvodňování mravního poznání. Na jeho výzkumy navázala tzv. intencionální psychologie a ve filosofii pak zejm. ↑E. Husserl, který i. chápal jako zákl. vazbu mezi noetickými akty očištěného vědomí a jejich noematickými koreláty (↑korelace, ↑noema, ↑noese). V různých obměnách hrála pak i. důležitou roli i v jiných fenomenologických koncepcích (u ↑M. Heideggera jako existenciální vztaženost k celku bytí v podobě ↑starosti, u ↑R. Ingardena jako vrstevnatá vazba, v níž je drženo umělecké dílo jako významuplný útvar, u ↑M. Schelera jako reálná účast naší existence na bytí světa, u ↑E. Lévinase jako vztah k „jinému, druhému“ apod.). Význ. roli hraje pojem i. rovněž ve filosofii ↑J. R. Searla v jeho pojetí mysli a spol. jednání), jakož obecně v celé soudobé diskusi o tzv. umělé inteligenci, neboť její odpůrci argumentují právě tím, že umělé inteligenci chybí na rozdíl od lidské mysli vlastnost i.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 191.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk formalizovaný interpretovaný ↑kalkul. Kalkul je vytvořen čistě formálně a stane se j. f., když k němu připojíme sémantická pravidla, která připisují význam jeho správně utvořeným výrazům. Funkčně je j. f. aparátem odvozování a ↑důkazu ve formalizovaných věd. oborech.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jiří Pehe (2003)

Mluvíme-li ale o komunismu a antikomunismu, je zapotřebí důležitějšího rozlišení. Je třeba oddělit komunismus jako systém od určitého druhu myšlení, které lze nazvat bolševismem. Netolerancí, černobílým viděním světa a dogmatismem, které jsou bolševismu vlastní, je prolezlá celá naše společnost. KSČM není zdaleka tou stranou, která by měla na bolševické myšlení monopol. Od jejích představitelů ho očekáváme a jsme na něj připraveni. Není tolik záludný už proto, že strana nemá žádnou reálnou moc.
Existují ovšem strany i konkrétní politici, kteří se formálně zaklínají antikomunismem a demokracií, a přes-. to jsou skrznaskrz prolezlí stereotypy bolševického myšlení. Jsou dogmatičtí, nesnášejí kritiku, mají choutky reglementovat společnost, glajchšaltovat média, mají odpor k ohniskům občanské nezávislosti či k nezávislosti na stranické politice vůbec. Ohánějí se standardními přístupy, ale ty většinou interpretují tak, že ti, kdo nejsou s nimi, jsou proti nim.
Než být antikomunistou ve starém slova smyslu, považuji ve vztahu k naší nové demokracii dnes za důležitější být důsledně proti bolševické mentalitě ve všech jejích podobách. A zde je nutné zdůraznit, že ani KSČM se neskládá jen z bolševiků. Lze v ní nalézt lidi otevřené. A zároveň lze v ostatních stranách – těch, které měly nebo mají moc – nalézt vedle lidí demokratických i spoustu lidí s bolševickou náturou.
(Bolševické myšlení, in: Liter. noviny, č. 30, 21.7.03, s. 5.)