Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

()

(* 27. 12. 1903 Plzeň, + 25. 12. 1976 Mohuč, SRN) – českoněmecký historik a sociolog
Vystudoval gymnázium v Litoměřicích a po absolvování studia dějin a slavistiky na německé univerzitě v Praze působil několik let na univerzitě v německém Münsteru. Po návratu do Československa byl gymnaziálním učitelem a roku 1937 se na německé univerzitě habilitoval pro obor sociologie. V roce 1939 se stal ředitelem učitelského ústavu v Liberci, ale již v roce 1940 byl povolán do armády. Když se po skončení války vrátil ze zajetí, odešel do Spolkové republiky Německo. Působil ve státní službě v Hesensku a od roku 1952 byl profesorem sociologie na Institutu pro pedagogiku ve Frankfurtu nad Mohanem.
Národnostní poměry v Čechách jej přivedly ke studiu nacionalismu. Již první jeho velká práce Grundlagen des nationalen Erwachens in Böhmen (Základy národního probuzení v Čechách, 1932) se zabývala touto problematikou a stejně tak i další velká práce Wege und Handlungen des Nationalbewusstseins (Cesty a projevy národního vědomí, 1934).
Po válce napsal významná díla Geschichte des Nationalismus in Europa (Dějiny nacionalismu v Evropě, 1950) a Nationalismus (1964). Později se jeho badatelský zájem soustředil i na reformy v komunismu a na význam ideologie ve společnosti. Jeho syn, německý historik Hans Lemberg, se v řadě svých prací zabývá dějinami Československa.
(mch)
ex: Kdo byl kdo – internet

Hynek Vignon (2001)

Qui est-ce?
C'est une capitale
Avec une Tour Eiffel
Et un pont
C'est une grande capitale
Dans le pays Tchèque
Avec de belles forêts

Maurice Merleau-Ponty (1953)

La tradition est oubli des origines, disait le dernier Husserl. Justement si nous lui devons beaucoup, nous sommes hors d´état de voir au juste ce qui est à lui. A l´égard d´un philosophe dont l´entreprise a éveillé tant d´échos, et apparemment si loin du point où il se tenait lui-même, toute commémoration est aussi trahison, soit que nous lui fassions l´hommage très superflu de nos pensées, comme pour leur trouver un garant auquel elles n´ont pas droit, – soit qu´au contraire, avec un respect qui n´est pas sans distance, nous le réduisions trop strictement à ce qu´il a lui-même voulu et dit … Mais ces difficultés, qui sont celles de la communication entre les „ego“, Husserl justement les connaissait bien, et il ne nous laisse pas sans ressource en face d´elles. Je m´emprunte à autrui, je le fait de mes propres pensées: ce n´est pas là un échec de la perception d´autrui, c´est /242/ la perception d´autrui.
(Le philosophe et son ombre, in: 4149, Éloge de la philosophie, Gallimard, Paris 1960, p. 241-2.)

Jan Štěpán (1998)

denotace (z lat. denotare, označovati) vztah mezi jménem a tím (konkrétním či abstraktním objektem), co jméno označuje. Vztah d. je dán jazykovou konvencí (v čase navíc proměnlivou) národních jazyků, ve skutečnosti je nahodilý, avšak v komunikaci závazný. Vztah d. je podstatou extenzionalismu (↑extenzionalita). Viz též ↑konotace, ↑reference.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 85.)

Jan Štěpán (1998)

jméno jazykový výraz, který je bezprostředně nositelem ↑významu, tj. především označuje nějaký konkrétní či abstraktní předmět odlišný od tohoto výrazu, tzv. denotát. Ke j. se pojí dvě sémantické (↑sémantika) kategorie: ↑denotát a ↑smysl, při/202/čemž smysl chápeme jako "myšlenkovou" kopii denotátu, tj. jako to, co j. vyjadřuje. Např. jednoduchému či spíše složenému vlastnímu j., obecnému j. a výrokové větě (jako j. ↑výroku) odpovídá po řadě individuum, třída a pravdivostní hodnota jako denotát a individuální ↑pojem, vlastnost a ↑soud jako smysl.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 201.)