Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Štěpán (1998)

extenzionalita koncepce ↑sémantiky, podle níž jsou logicky reprezentovatelné pouze ↑extenze. Předpokládá omezení na jediný možný (skutečný) svět a fixní čas (časový řez). Toto pojetí je výhodné a postačující při aplikaci především klasické logiky (↑logika klasická) na věd. jazyky, je však nedostačující pro logickou analýzu přirozeného jazyka (↑analýza logická). Speciálně je e. omezením, které přijímá klasická logika a týká se výběru ↑funktorů. Přípustné jsou zde pouze takové funktory, pro něž platí, že ↑denotát složeného výrazu vzniklého užitím příslušného funktoru je plně určen pomocí denotátů složek, přičemž ↑smysl těch výrazů nehraje žádnou roli. Např. všechny ↑spojky výrokové logiky (↑logika výroková) vyhovují této podmínce.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 117.)

Jan Štěpán (1998)

množina libovolný soubor libovolných vzájemně odlišitelných objektů (prvků m.) uvažovaný jako jeden celek. Na rozdíl od ↑třídy nemusí jít o objekty homogenní (splnující současně nějakou vlastnost). M. je vymezena, lze-li zjistit, zda libovolně zvolený objekt je či není jejím prvkem. Pojem m. lze korektně definovat pouze axiomaticky.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 271.)

()

Nihil enim est … veritatis luce dulcius. (Cicero Acad. ad Varronem II, 10, 31)
Simplex ratio veritatis. (Cicero, De or. I, 53, 229)
Veritatis simplex oratio est. (Seneca, Ep. 49, 12)
Patet omnibus veritas. (Seneca, Ep. 33, 11)
Satis diserte pro se loquitur veritas. (Publius Syrus, Sent. S. 50)
O magna vis veritatis, quae contra hominum ingenia, calliditatem, sollertiam contraque fictas omnium insidias facile se per se ipsa defendat! (Cicero, Cael. 26, 63)
Veritas temporis filia est. (Gellius, Noct.Att. XII, 11, 7)
Veritatem dies aperit. (Seneca, De ira II, 22, 2)
Vulgoque veritas iam attributa vino est. (Plinius st., Nat XIV, 22 (28), 141)
Quam nocet saepe verum dicere! (Phaedrus, Fab. Appendix 15)
Veritas odium parit. (Ausonius, Ludus, Bias 3)
Vulgus veritatis pessimus interpres. (Seneca, Vit 2, 1)
Veritatem laborare nimis saepe aiunt, exstingui numquam. (Livius, Urb. XXII, 39, 19)
Errore enim veritas originis non amittitur. (Ulpianus, Dig. L, 1, 6)
Veritas visu et mora, falsa festinatione et incertis valescunt. (Tacitus, Ann. II, 39)
Nimium altercando veritas avertitur. (Publius Syrus, Sent. N. 40)
(citováno ex: 6556, Moudrost starých Římanů, Praha 1990, str. 43 nn. – tam jsou i české překlady)

Jan Štěpán (1998)

symbol jazykový znak, příp. více znaků (↑znak 1), který vedle tvarové charakteristiky má i významovou charakteristiku (↑význam), tj. něco označuje (↑denotát) a něco vyjadřuje (↑smysl); s. jako součást nějakého ↑jazyka je zpravidla spojován s jazyky formalizovanými.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 392.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Heidegger (in Sein u. Zeit, §§ 65, 73) má za to, že „Vergangen nenen wir Seiendes, das nicht mehr vorhanden ist“. Zde je nutno se tázat, proč a v jakém smyslu můžeme to, co už pominulo a tedy „není“, považovat za „jsoucí“. Jaký je rozdíl mezi jsoucím aktuálně přítomným a „jsoucím“, které už není, protože pominulo? Heidegger užívá termínu „vorhanden“; tento termín (podobně jako blízký termín „zuhanden“) poukazuje k „ruce“ (Hand), tedy jednak k hmatu (smyslově), jednak k možnosti se dotknout, zasáhnout, ovlivnit, tedy k dělání, k praxi. To, co už pominulo a tedy už není, je charakterizováno jako „nicht mehr vorhanden“, tedy po rozšíření na významy s „rukou“ spjaté, jako to, co už nemůžeme zasáhnout, do čeho už nemůžeme zasáhnout. To ovšem stejně platí o tom, k čemu ještě nedošlo, co nenastalo, k čemu teprve (snad) dojde nebo může dojít. Ani to ovšem není „vorhanden“, ale může za jistých okolností (určitého vývoje událostí atd.) někdy později „vorhanden“ být, zatímco to, co pominulo, už nikdy „vorhanden“ být nemůže. Tento rozdíl vedl třeba J.B.Kozáka k často opakovanému tvrzení, že minulost je tou jedinou skutečností, která se v tomto světě nemění, protože už do ní nijak nelze zasáhnout. To vše (Heidegger i Kozák) mne ovšem málo přesvědčuje; je vůbec možné, aby nějaké „jsoucí“ (Seiendes) nebylo v našem dosahu, tj. v dosahu naší ruky, našeho „dělání“, naší praxe, ale navzdory tomu bylo možno je považovat za jsoucí? Není to jen naše domněnka, naše konstrukce, náš výmysl? Je-li něco z toho, co kdysi bylo, ale pominulo, nějakým způsobem „jsoucí“, proč by nemohlo být také jiným způsobem „jsoucí“ také něco z toho, co se ještě nestalo, k čemu nedošlo, ale k čemu má teprve dojít? Není aspoň něco z toho, k čemu má (snad) dojít, přece jen o něco skutečnější, jinak a víc „jsoucí“ než to, co už pominulo a nikdy znovu aktuálně přítomné nebude? Jestliže přiznáme nějakou „jsoucnost“ tomu, co sice kdysi bylo „aktuálně jsoucí“ (tj. s Heideggerem řečeno: co bylo vorhanden), proč chceme upírat jakoukoli jsoucnost něčemu, co sice ještě nikdy nebylo „aktuálně jsoucí“, ale co se přece jenom může (možná, snad) aktuálně jsoucím stát? Není z toho zřejmé, že „ještě nejsoucí“ je na tom se jsoucností přece jen o něco lépe, než co sice aktuálně jsoucí sice již bylo, ale už nikdy aktuálně jsoucím nebude?
(Písek, 120605-1.)