Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Štěpán (1998)

kalkul (z lat. calculus, počet) ↑systém ↑znaků a pravidel pro operace se znaky. K. je dán souborem primitivních symbolů (abecedou), formačními pravidly (gramatikou), souborem ↑axiomů a transformačními (odvozovacími) ↑pravidly. K. umožňuje v podstatě mechanickou práci se znaky bez ohledu na jejich ↑význam. Tento styl je typický pro formální vědy (logika, matematika), ale je ideálem všech exaktních věd. Interpretovaný k. nazýváme ↑systém formalizovaný.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 205.)

Jan Štěpán (1998)

pragmatika logická fil.-logická disciplína, která se zabývá logickou ↑analýzou přirozeného jazyka, speciálně významově postojovými vztahy. Do značné míry splývá s analytickou filosofií (↑filosofie analytická).
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 324.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Běžná zkušenost nás ujišťuje, že své myšlení (myšlenky, myšlenkové akty) můžeme zaměřovat nejen na tzv. skutečné věci, ale také na leccos jiného, o čem nemůžeme dost dobře mít za to (a říci), že to je „skutečné“ (ať už „skutečností“ myslíme cokoli, nebudeme u toho nyní setrvávat). Už nejstarší řečtí filosofové si toho byli velmi dobře vědomi, ale propadali tomu omylu, že právě to, co mohli myslet (mínit) s velkou přesností, považovali za skutečnější než to, co mohli smyslově vnímat ve světě kolem sebe. Nejstaršímu uváděnému filosofovi, Thaletovi z Miléta, pozdější tradice dokonce připisuje první poznatky a poučky geometrické, podobně jako o něco pozdějšímu Pythagorovi z Klazomén (dodnes si to připomínáme pojmenováním tzv. Thaletovy nebo Pythagorovy věty, vztahující se k pravoúhlým trojúhelníkům). Přitom je nám dnes zřejmé, že trojúhelníky nejsou žádné skutečnosti, které bychom mohli hledat a najít někde ve světě, v přírodě ani ve vesmíru. A že nějaké lidmi vyrobené, tedy umělé „předměty“ (jako třeba dřevěné nebo celuloidové apod. „trojúhelníky“), tedy hmotné „výrobky“, jsou jen přibližné napodobeniny toho, co s naprostou přesnosti můžeme jenom myslit, mínit a tak se k nim jen myšlenkově vztahovat. Zároveň však je zřejmé i to, že ta zmíněná přesnost našeho konkrétního mínění, myšlení, naší určité myšlenky nemá svůj původ ani svou záruku (garanci) v našem myšlení, v našich myšlenkových aktech, nýbrž že právě naopak naše myšlenkové akty se musí povaze oněch míněných modelů či konstrukcí podrobovat, řídit se, spravovat se tím, jaké vlastnosti ty konstrukce mají a v jakých jsou vztazích k jiným takovým konstrukcím apod. Už nejstarší filosofové si uvědomovali, že naše smyslové vnímání skutečných předmětů (věcí), které nacházíme ve světě kolem sebe, není (a ani nemůže) být tak přesné, jak přesně naopak můžeme myslit ony své myšlenkové konstrukce či modely, ale měli bohužel tendenci si to vysvětlovat způsobem, který byl vlastní mýtu a myšlení mytickému. Měli totiž za to, že dokonalost míněných trojúhelníků (a to se ovšem aplikovalo na další „míněné“ skutečnosti) je dána tím, že to jsou vzory, jež mohou být jen lépe nebo hůře napodobovány tím, že je člověk uměle vyrobí. Dokonce ještě Kantovi vůbec nepřipadalo jako podivné, když takové „pravzory“ chápal jako apriorní (i když nikoli jednoduše a takměř naivně, nýbrž na základě velmi systematického promýšlení rozsáhlých dalších souvislostí). Ovšem dodnes tento problém nebyl nejen snad vyřešen, ale vlastně ani náležitě formulován: jak je možné, že alespoň některé naše myšlenkové konstrukce či modely mohou dosahovat takové koherence a vnitřní přesnosti, že se zdají být pevnější a solidnější než cokoli, s čím se můžeme setkat ve světě kolem sebe?
(Písek, 140621-1.)

Jan Štěpán (1998)

sémantika logická součást logiky, která zkoumá významovou stránku jazykových výrazů formalizovaných jazyků (↑jazyk formalizovaný); je pojata buď extenzionálně (↑extenzionalita), kdy vychází z označovací funkce jazykových výrazů a pak závisí na volbě ↑interpretace daného jazyka; nebo je pojata intenzionálně (↑intenzionalita), tj. staví na vyjadřovací funkci jazykových výrazů a závisí pak na všech možných interpretacích daného jazyka (↑svět možný).
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 361.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk vědecký znaková soustava sloužící interní komunikaci a prezentaci výsledků ve vědě. Sestává z nějakého fragmentu ↑j. přirozeného a speciální terminologie (obojí výběr je vždy specifický pro určitou věd. disciplínu) spolu s pravidly pro jejich užívání. Význam každého výrazu j. v. musí být jednoznačný ; odborné termíny splňují tuto podmínku implicitně, převzaté prvky přirozeného jazyka musí být zpravidla zpřesněny (↑definice, ↑explikace).
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)