Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

Geometrické (event. obecně matematické) myšlenkové „modely“ („předměty“) se vyznačují tím, že 1) mají pouze „vnějšek“, navíc jen myšlený), ale žádné „nitro“, 2) neposkytují proto ani náznak vnitřního sjednocení, jsou jen „poskládány“ (myslícím subjektem) a jako „jednotné“ musí být udržovány tím myslícím „vnějším“ subjektem, 3) nemají žádné „okolí“ ani „prostředí“ (pokud jim je myslící subjekt nedá, třeba že vedle nich jakoby umístí další, podobné nebo nepodobné, eventuelně je v další dimenzi poskládá ve vyšší útvary, ale opět bez vlastní integrace, např. v kvádr nebo válec, atd.), 4) nemají žádný (přímý) vztah k jiným podobným ani nepodobným útvarům (leč přes vnějšího stavitele, tedy nějaký jim vnější subjekt, 5) nemnoží se, ale mohou být (zvnějšku) množeny, „multiplikovány“, 6) nelze je „smyslově vnímat“.
(Písek, 120702-1.)

Jan Štěpán (1998)

sémantika součást ↑sémiotiky, která studuje vztahy mezi ↑formou (kterou výhradně zkoumá ↑syntaktika) a ↑významem ↑znaků a jejich komplexů. O každém výrazu lze na úrovni s. rozhodnout nejen zda je nebo není gramaticky správný, ale navíc dodává, příp. nachází ↑interpretaci (správných) výrazů, tj. přiřazuje výrazům objekty, k nimž odkazují.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 361.)

Jan Štěpán (1998)

extenzionalita koncepce ↑sémantiky, podle níž jsou logicky reprezentovatelné pouze ↑extenze. Předpokládá omezení na jediný možný (skutečný) svět a fixní čas (časový řez). Toto pojetí je výhodné a postačující při aplikaci především klasické logiky (↑logika klasická) na věd. jazyky, je však nedostačující pro logickou analýzu přirozeného jazyka (↑analýza logická). Speciálně je e. omezením, které přijímá klasická logika a týká se výběru ↑funktorů. Přípustné jsou zde pouze takové funktory, pro něž platí, že ↑denotát složeného výrazu vzniklého užitím příslušného funktoru je plně určen pomocí denotátů složek, přičemž ↑smysl těch výrazů nehraje žádnou roli. Např. všechny ↑spojky výrokové logiky (↑logika výroková) vyhovují této podmínce.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 117.)

Jan Štěpán (1998)

množina libovolný soubor libovolných vzájemně odlišitelných objektů (prvků m.) uvažovaný jako jeden celek. Na rozdíl od ↑třídy nemusí jít o objekty homogenní (splnující současně nějakou vlastnost). M. je vymezena, lze-li zjistit, zda libovolně zvolený objekt je či není jejím prvkem. Pojem m. lze korektně definovat pouze axiomaticky.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 271.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Pro pochopení povahy „myšlení“ jako lidské aktivity je zásadně důležité respektovat schopnost myšlenkově konstruovat různé „modely“, které na jedné straně nemusí být ničím pro myšlení předem daným (jakkoli, ani jako vzor k napodobení), ale které nejsou ani součástí či složkou myšlení jako aktivity (tj. jako průběhu). (Mluvíme o tzv. intencionálních modelech a o intenci jako o charakteristickém, specifickém rysu pojmového myšlení, ale musíme pamatovat, že intencionalita zásadně i historicky předchází pojmovosti.) Historicky nejstaršími pojmově konstituovanými modely byly geometrické obrazce a čísla; na další rozvoj filosofického myšlení měla mimořádný vliv okolnost, že zároveň s filosofií vznikla (byla ustavena) také geometrie (a vůbec matematika), a to nadlouho jako jediná disciplína, z filosofie neodvozená. Tím větší ovšem byl vliv „geometrie“ a „geometrického myšlení“ na myšlení filosofické. Mám za to, že právě tento vliv je možno považovat za hlavní a rozhodující pro vznik a rozvíjení myšlení metafyzického. Odhlédneme-li od knihovnické a tedy zcela formální povahy původního označení toho, co je zařazeno „za Fysikou“ (čili vedle Fysiky, čímž se mínila Aristotelova kniha tés fysikés akroasis) a zůstaneme-li u respektu k předfilosofickým kořenům slova fysis, můžeme odtud odvodit význam slova „metafyzika“ resp. „metafyzické myšlení“ asi takto: je to takový způsob myšlení, který odhlíží od proměnlivosti toho, co se rodí a roste (a posléze hyne), a co se naopak soustřeďuje na to, co „zůstává“ ve všech proměnách bez proměny, tedy stále stejné. A pochopitelně toto stále stejné je považováno za rozhodující, přestože na nic takto stále stejného nelze přímo poukázat jako na fenomén. Je tedy nutno ono „stále stejné“ nějak myšlenkově modelovat, a tento způsob modelování můžeme charakterizovat jako „zpředmětňování“, tj. redukci proměnlivosti na tzv. substrát, který sice nutně změn nese, ale sám zůstává bez proměny. A to je právě charakteristické také pro stále mocnější „matematizaci“ nejen technických prostředků a výkonů, ale také a zejména věd, nejprve přírodních a pak i dalších. Uvedená svázanost metafyzického myšlení s myšlenkovou prací s intencionálními modely, které byly (a jsou) zbavena nejen individuálnosti (jedinečnosti), ale vůbec každé lokalizace a temporalizace (a tím i vnitřních, „autochtonních“ vztahů k jiným takovým modelům, např. vzájemné reaktibility apod.) představuje mocnou výzvu k otevírání možností nových typů myšlenkového modelování, které budou schopny modelovat nejen kontinuální procesy, ale skutečné události.
(Písek, 130408-1.)