Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Štěpán (1998)

sémantika součást ↑sémiotiky, která studuje vztahy mezi ↑formou (kterou výhradně zkoumá ↑syntaktika) a ↑významem ↑znaků a jejich komplexů. O každém výrazu lze na úrovni s. rozhodnout nejen zda je nebo není gramaticky správný, ale navíc dodává, příp. nachází ↑interpretaci (správných) výrazů, tj. přiřazuje výrazům objekty, k nimž odkazují.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 361.)

Jean Lacroix (1938)

... Nepatří k nejmenším paradoxům idealismu, že nakonec zachází s pravdou jako s nějakou věcí a tak se ocitá v tomtéž postavení, které vytýká naivnímu realismu. Pokud totiž skutečně připouštíme, že pravda je život ducha, musí nám vyplynout, že je ji třeba sdělovat tak, aby ji mohl asimilovat, aby si ji mohl přizpůsobit a osvojit. Ti, kdo dělají z pravdy „modlu“, chtějí, aby se předávala tak, jak je, jako mrtvá věc. Vůbec nevidí, že kdo ji takto předává někomu, kdo ji nemůže pochopit, že sice jedná podle litery, ale ducha zabíjí. U tohoto temného a tak málo prozkoumaného problémů předávání pravdy se vždycky zapomíná, že pravda se musí předávat tak, aby se stala pravdivou pro toho, komu se sděluje. A tak se mi zdá, že mýtus je způsob, jakým se obrací výše stojící duch k duchu nižšímu, když mu leží na srdci pravdivé předávání pravdy. Tam, kde pro způsobilost toho, komu se snažím pravdu předat, nepadá věda v úvahu, bude mýtus jakousi propedeutikou, která mu umožní k ní dospět krok za krokem: mýtus navozuje to, co zatím nemůže být vědecky pochopeno. ...
(6668, Zkušenost smrti, Vyšehrad 1990, str. 81.)

Jan Štěpán (1998)

extenzionalita koncepce ↑sémantiky, podle níž jsou logicky reprezentovatelné pouze ↑extenze. Předpokládá omezení na jediný možný (skutečný) svět a fixní čas (časový řez). Toto pojetí je výhodné a postačující při aplikaci především klasické logiky (↑logika klasická) na věd. jazyky, je však nedostačující pro logickou analýzu přirozeného jazyka (↑analýza logická). Speciálně je e. omezením, které přijímá klasická logika a týká se výběru ↑funktorů. Přípustné jsou zde pouze takové funktory, pro něž platí, že ↑denotát složeného výrazu vzniklého užitím příslušného funktoru je plně určen pomocí denotátů složek, přičemž ↑smysl těch výrazů nehraje žádnou roli. Např. všechny ↑spojky výrokové logiky (↑logika výroková) vyhovují této podmínce.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 117.)

Jan Štěpán (1998)

množina libovolný soubor libovolných vzájemně odlišitelných objektů (prvků m.) uvažovaný jako jeden celek. Na rozdíl od ↑třídy nemusí jít o objekty homogenní (splnující současně nějakou vlastnost). M. je vymezena, lze-li zjistit, zda libovolně zvolený objekt je či není jejím prvkem. Pojem m. lze korektně definovat pouze axiomaticky.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 271.)

Jan Štěpán (1998)

symbol jazykový znak, příp. více znaků (↑znak 1), který vedle tvarové charakteristiky má i významovou charakteristiku (↑význam), tj. něco označuje (↑denotát) a něco vyjadřuje (↑smysl); s. jako součást nějakého ↑jazyka je zpravidla spojován s jazyky formalizovanými.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 392.)