Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

„Národy“ v novém, řekněme herderovském, smyslu jsou nepochybně historickou novinkou, i když slovo „národ“ je zajisté starší. Ale nic nepomůže, když budeme chtít problém „národů“ relativizovat jako nicotný nebo popírat jako vadný a nebezpečný. Ta idea se jednou objevila a začala se prosazovat a žádnou argumentací nemůže být vyhlazena ani vykázána ze světa, dokud bude dost lidí, kteří se jako národ resp. jako příslušníci národa budou cítit a chápat. Rád bych navíc poukázal také na to, co píše Konrád Lorenz v sedmé kapitole svého známého výkladu a „8 smrtelných hříších“ současného civilizovaného lidstva, když se zmiňuje o „domýšlivé osvícenosti“, které „mimořádným podceňováním iracionálního kulturního fondu našeho vědění“ (spolu s jiným chybami) napomáhá ohrožovat a dokonce ničit naši civilizaci. Sám vidím věci dost jinak než velký zakladatel etologie, který má již ex professo tendenci sociální a kulturní záležitosti vidět prizmatem přírodovědy a specielně biologie, nicméně vůbec nepovažuji za zbytečné trochu zauvažovat nad některými jeho myšlenkami, i když v nich překračuje hranice svého oboru. Rád bych ocitoval: „Musíme si uvědomit, že bez velmi soustředěného zkoumání nemůžeme vědět, které zvyky a obyčeje předané nám tradicí naší kultury jsou postradatelnou, zastaralou pověrou, a které jsou nepostradatelným kulturním dědictvím. Dokonce ani v případě norem chování, jejichž nedobrý účinek se zdá být očividný, jako je lov lebek u různých kmenů na Borneu a Nové Guinei, nemůžeme předvídat, jaký zpětný vliv by mělo jejich vymýcení na systém norem sociálního chování, které udržuje danou kulturní skupinu pohromadě.“ (str. 59). To je jistě krajní případ a sám Lorenz ho jistě jako krajní záměrně uvádí. Považovat se za příslušníka „národa“ v onom novém (říkejme „herderovském“) smyslu, který je nepochybně vadný a už v řadě případů vedl k vážným historickým deviacím a přímo katastrofám, se stalo historickou skutečností, a navíc se zdá všechno naznačovat, že toto pojetí a sebepojetí se na různých místech, různými směry a v různě pozměněných podobách šíří i nadále. Trvat na tom, že to je nesmysl, nejenom nevede k ničemu, ale svou slabostí až neschopností rezistence vlastně šíření oné „ideologie“ vlastně jen nahrává. Právě proto je vskutku na místě velká opatrnost a především, pozorná a velmi pečlivá analýza tohoto fenoménu, které se obeznámí s mnoha způsoby, jakým se až dosud v dějinách různých zemí – a nyní už také různých „národů“ v tomto novém smyslu – v historii Evropy a Evropou poznamenaných částí světa projevila a k čemu všem vedla. Konkrétně např. je velký rozdíl v tom, jaké důsledky měla idea „velkonároda“ v případě ideologie Velkého Německa nebo Velkého Ruska (a v poslední době třeba i „velké Jugoslávie“ nebo hrozící „velké Albánie“ atd.), a jaké jiné důsledky měla v obrození národa slabého a téměř hynoucího pod tlakem národní většiny (národa většinového).
(Písek, 080110-2.)

Jan Štěpán (1998)

symbolika logická souhrn znaků symbolického jazyka logiky. Je to několik kategorií ↑symbolů, z nichžb se podle určitýchn pravidel tvoří výrazy formálního ↑jazyka logiky. V logice se užívá
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 392.)

Emanuel Rádl (1928)

Humanitní program příliš ustupuje positivismu, jest příliš realistický, příliš „jen lidský“ a tedy nahodilý. Stát jako nástroj pro národní ideály nemá pevného cíle, proto, že tyto ideály jsou nahodilé, příliš hmotné, světské. Národ tu svým cílem nepřerůstá sám sebe a jeho základem jest konec konců jen egoismus, shlížení se v sobě samém; stát se stává jen „výrazem národního charakteru“. K takovým důsledkům docházela ráda filosofie předešlého století, které svoboda byla jen možností rozvinout zděděné vlohy. Kant si uvědomoval nesnáze z toho plynoucí, ale prakticky toto pojetí svobody podporoval; romantika je rozvinula; positivisté v něm pokračovali. Jestliže však svoboda není z tohoto světa,, nýbrž předpokládá smysl poslání, kvůli němuž má člověk svoboden býti, pak národnost a stát nemohou býti cílem společenského úsilí, nýbrž také jen jedním z možných nástrojů pro cíle vyšší. Tuto jest nebezpečí pro budoucnost národních států: jsou dítětem XIX. století, dítětem ideologie, která už překročila vrchol svého života a která nedává nových ideálů pro budoucnost, až realismus naší doby bude opuštěn.
(3868, Válka Čechů s Němci, Praha 1928, str. 272.)

Lubomír Nový (1969)

Náhlý obrat k pojmu národa jako k náhražkové ideologii ilustruje Střítecký faktem (prý symptomatickým), že „do roku 1967 se v ideologii českého liberálního komunismu slovo ,národ‘ vyskytovalo nanejvýše jen náhodou“. Považuji to za mylné tvrzní. Již od poloviny padesátých let lze prokázat systematické úsilí o revizi romantického národovectví, které tenkrát žije v symbióze nikoli s „liberalismem“, nýbrž naopak se stalinismem. Po celé další období snaží se ideologové obrody integrovat do své koncepce pojem národa kritičtějším způsobem a chápat problematiku národních tradic v kontextech „systematických“, obecných, evropských. Úvahy o „opravdovém socialismu“ nevycházely z nějakého národního komunismu ani neskončily v úhybném přesunu na pole národního údělu, nýbrž se pohybovaly na půdě československého stanoviště (nikoli stanoviska), tj. pokusily se rozumět smyslu světových dějů sub specie historických zkušeností našich národů, zkušeností, jejichž jedinečnost považuji za holý fakt: žádná jiná země nevystřídala v tomto století všechny základní společenské modely této doby. To nás ještě nepředurčuje k moudrosti ani k roli mesiášů, ale je to významná výchozí pozice, ze které vidíme svět a naše možnosti, ze které se tážeme a pro kterou jsme všichni (byť různým způsobem) citliví na určité problémy (také kritiky romantického národovectví vyrostly z téže půdy, z úzkosti, že propadneme romantismu, ačkoli jiné národy si s tím příliš hlavy nelámou). Brát tento fakt v úvahu není domýšlivost, nacionalismus, náhražková ideologie ani romantismus.
(Metakritika krize, in: Host do domu 9/1969, str. .)
(Přetištěno znovu in: Literární noviny č. 52/1, 2007-8, str. 22.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Sejde-li se určitý počet lidí a dohodnu-li se na tom, že spolu vytvoří národ, a podaří-li se jim o tom přesvědčit mnoho dalších lidí, pak tu ten národ opravdu bude. (A to bez ohledu na to, zda tomu budou říkat „národ“ nebo nějak jinak.) Tak to platí tedy o „skutečnosti“ národa; jiná je ovšem věc, co ten národ bude vlastně sjednocovat. Z dosavadních dějin se zdá, že to mohly být dost různé „prvky“ či „komponenty“. V naší české historii to bylo vedle jakéhosi skomírajícího a jen mátožně přežívajícího povědomí starších dějin a dějinných událostí a mezníků zejména povědomí odlišného, ale starého (byť v té době už hodně pokleslého) jazyka; k tomu samozřejmě přispívalo i držení starých českých knížek nebo i rukopisů a zápisů. Ovšem to vše bylo třeba znovu a znovu probouzet a oživovat; to bylo hlavním obsahem tzv. „národního probuzení“. K tomu se pak pojily různé další prostředky, kterým se trochu povrchně a žurnalisticky říká „ideologie“ (skutečné ideologie je zapotřebí co možné nejlépe popsat a vymezit, a to se málokdy dělá). Souhrnně lze proto říci, že národ vzniká tak, že určité společenství se samo chápe jako k sobě náležící, spolu o něco usilující a v nějakém smyslu spolupracující, přičemž jde zároveň o povědomí spolupráce a postupného navazování generací, takže krom prvních nezřetelných počátků dochází také k povědomí dějinné souvislosti. Nacionalismus chápu naproti tomu jako jakýsi podivný zvrat, kdy už přestává být důležité a zřejmé, ve jménu čeho a za jakým cílem vůbec k onomu spolupracujícímu společenství generací došlo, a za vlastní cíl se staví ono společenství samo. To má za následek relativizaci všech hodnot, o které původně šlo, a nebezpečné tendence sebeprosazování a na druhé straně opovrhování těmi „druhými“, atd. To pak může vést k takovým výstřelkům, že „ve jménu“ tak zvaného „národa“ (který už není sjednocován něčím mimo sebe a nad sebou) je posléze „vše dovoleno“. K podobnému vývoji ovšem může dojít také různými jinými cestami, kdy už nejde o „národ“, nýbrž třeba o politickou „stranu“ nebo „hnutí“, o určitou „kulturní tradici“, dokonce o sportovní klub nebo mafiánskou organizaci atd., tedy o jakýsi vnitřní rozvrat, degradaci a de původně třeba i smysluplného společenství, které se vnitřně rozloží a vyprázdní. Nacionalismu je jenom jednou formou takové deviace a korupce.
(Písek, 080604-1.)