Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Štěpán (1998)

význam mnohoznačná sémantická kategorie uvažovaná v kontextu „v. jazykového výrazu“, přičemž jazykovým výrazem může být slovo, sousloví nebo věta jednoduchá i složená, ne však nadvětná struktura jako je např. úsudek: 1. U ↑G. Fregeho /438/ je v. (v něm. Bedeutung) totéž jako ↑denotát, totiž reálný či abstraktní objekt odpovídající uvažovanému jazykovému výrazu a jím označený; 2. V čes. úzu odpovídá v. jazykového výrazu jak denotát, tak ↑smysl toho výrazu, příp. obojí, tedy to, co příslušný jazykový výraz označuje, nebo (v nevylučovacícm smyslu) to, co vyjadřuje. V této souvislosti nepřipadá v úvahu (spíše pragmatická) interpretace termínu v. jako dopad èi dosah. Naznačená podvojná povaha v. nevyčerpává všechny v úvahu přicházející typy „předmětů“, které může výraz reprezentovat jako svůj v. Tyto možnosti jsou čtyři a každá přináší jisté potíže : v lze chápat jako předmět reálného světa, což je ale důsledně splněno pouze u vlastních jmen ; dále v. může být předmět myšlenkového světa mluvčího, čímž se likviduje intersubjektivita a prakticky vylučuje komunikace ; další a v současné době převládající koncepce považuje v. za předmět světa bidejí (dle ↑Platóna), tj. abstraktní entitu dosažitelnou rozumovým poznáním, existence takového světa ovšem představuje zásadní fil. problém ; a podle poslední koncepce v. není předmět, ale pouze parafráze výrazu, jiný jazykový obrat, tedy v. nepřekračuje meze jazyka a důasledně vzato veškerá realita se redukuje na jazyk. Třetí pojetí v. se ukazuje jako nejadekvátnější i nejvýhodnější mj. i proto, že jako příslušná abstraktní entita se uvažuje prostě ↑množina (buď přímo jako v. nebo jako explikace v.), což je objekt fil. neutrální, nezávislý na fil. východiscích.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 437-8.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk objektový jazyk, který je předmětem daného zkoumání. Toto zkoumání však nelze provést v samotném j. o., k tomu potřebujeme nějaký jazyk vyšší úrovně, bohatší než j. o., v němž lze vypovídat o j. o.; teprve v něm lze definovat ↑syntax, příp. ↑ sémantiku j. o. Viz též ↑metajazyk.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk znaková (↑znak) dorozumívací soustava, prostředek formulace myšlenek a lidské komunikace. J. těsně souvisí s myšlením, je však spíše následkem a produktem myšlení než jeho příčinou. Je nejvhodnějším nástrojem sdělování myšlenek, skutzečně efektivní komunikasci však často znesnadňuje (bez záměru uživatele j.) expresivní nedostatečností, příp. nepřesností (oproti myšlení). Vedle j. přirozeného (zvukového či psaného; ↑j. přirozený) existuje též ↑j. vědecký, ↑j. formalizovaný (matematika, logika) nebo umělé j. různých druhů (programovací jazyky, esperanto apod.).y
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

symbolika logická souhrn znaků symbolického jazyka logiky. Je to několik kategorií ↑symbolů, z nichžb se podle určitýchn pravidel tvoří výrazy formálního ↑jazyka logiky. V logice se užívá
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 392.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Učinil jsem po listopadu 1989 dost divnou zkušenost: celá řada lidí, mých přátel, ale i mnoha dalších, se mne stále znovu tázala, co píšu a kdy už napíšu a vydám něco podstatného. Když jsem vydal dvě knížky spíše typu sborníků, bylo to většinou tolerováno, ale otázky se opakovaly. Měl jsem stále silnější dojem, že lidé – a také moji přátelé – jsou nakloněni vše, co jsem dosud napsal (a zdaleka jsem to nepublikoval ani v samizdatové podobě, natož veřejně), považovat za cosi, k čemu není zapotřebí se vracet. To vlastní, to skutečně důležité bude teprve to, co teď nově napíšu a vydám. Musím říci, že mne to dost dlouho iritovalo. Pochopitelně připouštím, že to, co jsem dosud napsal, za moc nestojí, a pokud ano, že to většinu lidí moc nezajímá. Ale proč potom to očekávání, že konečně napíšu něco pořádného? Pokud to, co jsem až dosud napsal, nic tak podstatného není, proč by se to najednou mělo změnit, když už jsem dávno v penzi a jenom jsem se nechal ve stáří aktivovat? Chtěl jsem si to nedávno znovu ověřit, a tak jsem se svých přátel a známých dotázal, co by tomu řekli, kdybych dal dohromady několik rozmanitých delších i kratších textů, v nichž jsem se jakoby setkal a někde i střetl s jinými mysliteli, českými a zahraničními, starými i současnými. Nikdo to neodmítl, ale neměl jsem a nemám z toho dobrý dojem. Je to zvláštní: pokud vidím takový nezájem o to, co jsem psal dříve za rozmanitých, ne vždy příznivých okolností a k čemu bych se stejně musel nějak postavit, i kdybych psal nově něco jiného a jinak, proč bych měl očekávat, že něco takové by teď někoho mělo zajímat víc a hlouběji? Pochopitelně, mohl bych ty staré materiály trochu upravit, předělat, vylepšit atd. a „udělat“ z toho něco jakoby „nového“. Ale musím se přiznat, že k tomu mám hluboký vnitřní odpor. Mám jakousi – možná divnou, možná snad dokonce zvrácenou – potřebu, aby bylo uznáno, že jsem se v dobách, kdy jsem na filosofii neměl mnoho času (leda jen ve volných chvílích) a kdy jsem jako filosof nemohl být a s výjimkou necelých tří roků také nebyl „zaměstnán“, „neflákal“ ani že jsem nepsal jen okrajové zbytečnosti. Ale zdá se, že pro to nikdo nemá porozumění. No, a já jsem zase v poslední době neměl a nadále nemám dost porozumění ani nějaké vnitřní potřeby, abych se do něčeho velkého teď pouštěl. Právě teď, kdy píše a publikuje každý, kdo udrží tužku v ruce.
(Písek, 081007–3.)