Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Štěpán (1998)

jazyk znaková (↑znak) dorozumívací soustava, prostředek formulace myšlenek a lidské komunikace. J. těsně souvisí s myšlením, je však spíše následkem a produktem myšlení než jeho příčinou. Je nejvhodnějším nástrojem sdělování myšlenek, skutzečně efektivní komunikasci však často znesnadňuje (bez záměru uživatele j.) expresivní nedostatečností, příp. nepřesností (oproti myšlení). Vedle j. přirozeného (zvukového či psaného; ↑j. přirozený) existuje též ↑j. vědecký, ↑j. formalizovaný (matematika, logika) nebo umělé j. různých druhů (programovací jazyky, esperanto apod.).y
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

Jan Štěpán (1998)

symbolika logická souhrn znaků symbolického jazyka logiky. Je to několik kategorií ↑symbolů, z nichžb se podle určitýchn pravidel tvoří výrazy formálního ↑jazyka logiky. V logice se užívá
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 392.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Historicky došlo k tomu, že vědci se stále jednostranněji orientovali na „danou“ skutečnost, čímž měli na mysli takovou skutečnost, o níž se každý může znovu přesvědčit tím, že zopakuje vše, co důležitého učinil nějaký vědec před ním a dosáhl tím nějakého nového poznatku. Toto pravidlo je prakticky zákonem pro všechny exaktní vědy, a dnes i pro vědy, které usilují o to, aby exaktními také mohly být a aby se jimi skutečně staly, tedy například – a zejména – i vědy o životě (biologie, ale také medicína etc.). Ono „opakování“ mělo pochopitelně nejdříve (velmi dávno) následující podobu: někdo upozornil, že někdo nebo něco důležitého „támhle“ je (a třeba na to jen ukázal). Ostatní (nebo jen „ten druhý“) se tam podívali, zda to také uvidí (a tím zopakovali, co učinil a co uviděl ten první). Přihlédneme-li k tomuto pravidlu blíže, nemůžeme nevidět jisté problémy a potíže, s nimiž je uznávání a dodržování tohoto pravidla nutně spojeno. Především je zřejmé, že když jeden člověk (a může to být vědec) něco nového zjistí a objeví, a když na to upozorní druhého, nutně uplyne nějaká doba, takže když ten druhý se podívá stejným „směrem“ a když vskutku uvidí to, nač ho upozornil kolega, vidí a sleduje už něco jiného, protože všechno je v pohybu, všechno se mění, a zdá-li se nám, že se něco nemění, je to pouze proto, že skutečné změny přehlížíme. Všechno záleží na tom, jak rychle změny probíhají a kolik času uplyne mezi původním a tím dalším pozorováním. Tak třeba ještě Aristotelés mohl být přesvědčen, že hvězdná obloha je „nejblíž Pravdě“, protože se jen otáčí, ale jinak zůstává zcela beze změny. My dnes – dost dlouho po opuštění geocentrismu – víme, že v pohybu nejsou jen planety a jejich měsíce, ale hvězdy samy, celé galaxie a kupy galaxií, prostě vše velké i malé. Všechno se tedy ustavičně proměňuje – jak tedy se můžeme „exaktně“ soustřeďovat právě na to (a možná pouze na to), co zůstává stejné? Najednou vidíme, jak to s sebou přináší některé obrovské problémy, kterých si minulé věky vůbec nebyly vědomy, a pokud ano, kterých si málo všímaly a které odsouvaly stranou.
(Písek, 080622-1.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1895)

Ta živé boje a spory posledního desítiletí mají smysl jen jako symptom té krise, kterou prožíváme. Ty boje a spory mají jen smysl jako pokus o přirozenou organisaci a dělbu národní práce; nové má se starému přičlenit, má staré oživit a obrodit. Starý systém je povalen – toho by neviděl jen slepý; běží teď o to, provádět nutnou organisaci a reorganisaci s poznáním zásad a s plným vědomím – k tomu však, nemáme-li budoucnost ponechat náhodě a jejím osobám, je teď především potřeba veřejné diskuse. Blaze nám, že o našich životních potřebách můžeme a chceme jednat odkrytě, odkrytě nejen před světem, ale i před sebou samými. Jen tak náš národní život a jeho zájmy mohou se stát životem a zájmy světovými: naše otázka, otázka česká je buď otázkou světovou anebo otázkou není.
(6746, Naše nynější krise, in: ČO + NNK, Praha 1948, str. 287.)