Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Štěpán (1998)

modality jazykové výrazy, které modifikují ↑výroky obecně bez ohledu na jejich pravdivostní hodnotu. Jedná se o neextenzionální ↑spojky (↑extenzionalita), resp. intenzionální (↑intenzionalita) ↑operátory. Jsou to např. takové modifikátory výroků jako „je možné, …“, „je nutné, že …“ (m. aletické), „vím, že …“, „věřím, že …“ (m. epistemické), „tvrdím, že …“ (m. asertorické), „přikazuji …“, „zakazuji …“ (m. deontické), „bylo …“, „bude …“ (m. časové) apod. Jednotnou logickou teorii m. nelze vytvořit pro rozdílnou povahu jednotlivých typů m. Jedině aletické m. mají logický charakter, ostatní jsou pojmy mimologické (empirické) a vzájemně nesourodé. Viz ↑logika asertorická, deontická, epistemická, c hronologická, intenzionální, modální. Věty tvořené prostřednictvím m. epistemických a asertorických jsou na pragmatické (↑pragmatika) úrovni nazývány postojové věty a jejich zkoumáním se zabývá též ↑filosofie analytická či ↑pragmatika logická.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 271.)

Jan Štěpán (1998)

intencionalita (z lat. intentio, napětí, úsilí, záměr, pozornost) zákl. vlastnost vědomí, projevující se vztažností všech psych. aktů k nějakému transcendentnímu (↑transcendere) korelátu, přičemž tento korelát nemusí reálně existovat. Nenávidíme-li, nenávidíme vždy něco, myslíme-li, myslíme vždy na něco apod. I. prozrazuje naši zásadní prereflexivní vázanost na něco, co nás nutně transcenduje, neboť i fiktivní představu lze držet jen díky podmínkám, platným pro mínění či zakoušení reálného vnějšího předmětu. Pojem i. byl znám již ve ↑scholastice. Zde označovala i. způsob, jakým poznání objektivně přijímá a drží formu vnějších věcí, aniž by přitom samo tuto formu nabývalo. Soudobé filosofii připomněl pojem i. ↑Fr. Brentano, když na něm založil popis psychických fenoménů a jejich členění a když využil hodnotící intence ke zdůvodňování mravního poznání. Na jeho výzkumy navázala tzv. intencionální psychologie a ve filosofii pak zejm. ↑E. Husserl, který i. chápal jako zákl. vazbu mezi noetickými akty očištěného vědomí a jejich noematickými koreláty (↑korelace, ↑noema, ↑noese). V různých obměnách hrála pak i. důležitou roli i v jiných fenomenologických koncepcích (u ↑M. Heideggera jako existenciální vztaženost k celku bytí v podobě ↑starosti, u ↑R. Ingardena jako vrstevnatá vazba, v níž je drženo umělecké dílo jako významuplný útvar, u ↑M. Schelera jako reálná účast naší existence na bytí světa, u ↑E. Lévinase jako vztah k „jinému, druhému“ apod.). Význ. roli hraje pojem i. rovněž ve filosofii ↑J. R. Searla v jeho pojetí mysli a spol. jednání), jakož obecně v celé soudobé diskusi o tzv. umělé inteligenci, neboť její odpůrci argumentují právě tím, že umělé inteligenci chybí na rozdíl od lidské mysli vlastnost i.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 191.)

Alfred North Whitehead (1941)

V období posledních šedesáti nebo sedmdesáti let podstoupila progresívní civilizace evropských národů jednu z nejhlubších změn v dějinách lidstva. Byl postižen celý svět, ale původ má tato revoluce u národů západní Evropy a Severní Ameriky. Záleží ve změně hlediska. Vědecké myšlení se rozvíjelo jednotně v téže linii po čtyři století, totiž … /21/ … Změna zasáhla všechny odvětví myšlení. V této kapitole zdůrazňuji hlavně posun v rozvoji matematického poznání. Mnoho z těch objevů, jež působily na vznik této revoluce, bylo učiněno o století dříve před dekádou, kterou jsme si zde zvolili jako konečné vyvrcholení. Ale jejich vzájemné působení se v rozsáhlé míře uplatnilo až v padesátiletí po roce 1880. Mohu dodat, jen tak mimochodem, že vedle hlavního tématu, jímž je matematika a dobro, má tato kapitola také ukázat, jak se myšlení pomalu vyvíjí z epochy do epochy přes útržkovité objevy. Bez tohoto poznání nelze pochopit ani Platóna, ani kteréhokoliv jiného filosofa.
(Matematika a dobro, in: 3581, Matem. a dobré a jiné eseje, Praha 1970, str. 20-21.)
(orig.: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 76.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk formalizovaný interpretovaný ↑kalkul. Kalkul je vytvořen čistě formálně a stane se j. f., když k němu připojíme sémantická pravidla, která připisují význam jeho správně utvořeným výrazům. Funkčně je j. f. aparátem odvozování a ↑důkazu ve formalizovaných věd. oborech.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk přirozený znaková soustava sloužící běžné komunikaci ve formě mluvené, příp. psané. J. p. vykazuje řadu nedostatků (↑homonymie, ↑synonymie, ↑vágnost), které jej diskvalifikují jako prostředek přesného vyjadřování a sdělování. Proto jsou pro odborné účely vyvíjeny ↑jazyky vědecké.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)