Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Štěpán (1998)

sémantika součást ↑sémiotiky, která studuje vztahy mezi ↑formou (kterou výhradně zkoumá ↑syntaktika) a ↑významem ↑znaků a jejich komplexů. O každém výrazu lze na úrovni s. rozhodnout nejen zda je nebo není gramaticky správný, ale navíc dodává, příp. nachází ↑interpretaci (správných) výrazů, tj. přiřazuje výrazům objekty, k nimž odkazují.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 361.)

Jan Štěpán (1998)

extenzionalita koncepce ↑sémantiky, podle níž jsou logicky reprezentovatelné pouze ↑extenze. Předpokládá omezení na jediný možný (skutečný) svět a fixní čas (časový řez). Toto pojetí je výhodné a postačující při aplikaci především klasické logiky (↑logika klasická) na věd. jazyky, je však nedostačující pro logickou analýzu přirozeného jazyka (↑analýza logická). Speciálně je e. omezením, které přijímá klasická logika a týká se výběru ↑funktorů. Přípustné jsou zde pouze takové funktory, pro něž platí, že ↑denotát složeného výrazu vzniklého užitím příslušného funktoru je plně určen pomocí denotátů složek, přičemž ↑smysl těch výrazů nehraje žádnou roli. Např. všechny ↑spojky výrokové logiky (↑logika výroková) vyhovují této podmínce.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 117.)

Jan Štěpán (1998)

množina libovolný soubor libovolných vzájemně odlišitelných objektů (prvků m.) uvažovaný jako jeden celek. Na rozdíl od ↑třídy nemusí jít o objekty homogenní (splnující současně nějakou vlastnost). M. je vymezena, lze-li zjistit, zda libovolně zvolený objekt je či není jejím prvkem. Pojem m. lze korektně definovat pouze axiomaticky.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 271.)

Jan Patočka (≈1950)

Filosofie se však mohla stát metafyzikou teprve tehdy, když otřesení původní samozřejmé jasnosti o jsoucnu stalo se tak naléhavým, že zahrnulo nejen jsoucno, s kterým se člověk setkával (jež se stalo problematickým již v počátcích prafilosofie: otřesení mýtu, problém nezakrytosti, jsoucno, φύσις, jako opak toho, co se z něho zprvu projevuje, pochopení jsouího jako přítomného v jeho přítomnosti a její stálosti), nýbrž o nic méně jsoucno vlastní, vlastní určení a bytostnou podstatu ve vztahu k životním úkolům, k nutnosti rozhodovat a k možnosti for/611/movat svůj život. Proto až v Sókratovi [je] plně vyjádřen charakter řecké filosofie předmetafyzické.
(7190, Nemetafyzická filosofie a věda, in: Péče o duši 3, Praha 2002, str. 610-11.)

Jan Patočka (≈1950)

... Objektivita je nejproblematičtější ze tří titulů, jimiž hledíme charakterizovat metafyziku. Znamená, že si člověk realitu hledí 1) představit jako předmět přítomný před naším duševním zrakem; 2) ovládnout ji prakticky tak, jako ovládáme předměty okolí, tedy předvídat a vypočítat nejen, jak se chová tam, kde nám není přístupná, nýbrž i jak se bude chovat v budoucnosti (resp. chovala v minulosti). Objektivita je pouhý ideál, který nám je však přirozený a samozřejmý; tam, kde jí nemůžeme dosáhnout, snažíme se vytvořit pseudoobjektivitu, která prostě jen si realitu představuje jako stále přítomnou, prohlédnutou, zpřístupněnou či uspořádanou. V pseudoobjektivitě převládá (1), ve vlastní objektivitě (2). Proto pseudoobjektivita je zvláštní charakteristikou metafyziky, a to i tam, kde ideál vlastní objektivity (která není dána, nýbrž těžce se jí dobývá) má na metafyziku zásadně určující vliv, totiž v moderní době. Metafyzika vůbec může být rozvrhnuta ve dvě velké skupiny, a to podle toho, co v ní přichází více ke slovu, zdali celkovost nebo objektivita.
Metafyzika svou objektivitou (či pseudoobjektivitou) snaží se paralyzovat filosofický praimpuls, který pochází z otázky po jsoucnu jako takovém a po jsoucnu jako odhaleném („pravdivém“, odkrytém). ...
(Písek, 140415-2.)