Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Štěpán (1998)

sémantika logická součást logiky, která zkoumá významovou stránku jazykových výrazů formalizovaných jazyků (↑jazyk formalizovaný); je pojata buď extenzionálně (↑extenzionalita), kdy vychází z označovací funkce jazykových výrazů a pak závisí na volbě ↑interpretace daného jazyka; nebo je pojata intenzionálně (↑intenzionalita), tj. staví na vyjadřovací funkci jazykových výrazů a závisí pak na všech možných interpretacích daného jazyka (↑svět možný).
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 361.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk vědecký znaková soustava sloužící interní komunikaci a prezentaci výsledků ve vědě. Sestává z nějakého fragmentu ↑j. přirozeného a speciální terminologie (obojí výběr je vždy specifický pro určitou věd. disciplínu) spolu s pravidly pro jejich užívání. Význam každého výrazu j. v. musí být jednoznačný ; odborné termíny splňují tuto podmínku implicitně, převzaté prvky přirozeného jazyka musí být zpravidla zpřesněny (↑definice, ↑explikace).
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Albert Einstein (???)

Nepochybuji vůbec o tom, že nynější kvantová teorie (přesněji kvantová mechanika) je nejdokonalejší teorie slučitelná se zkušeností, pokud popisu klademe za základ hmotný bod a potenciální energii jako elementární pojmy. Co však na teorii shledávám neuspokojivým, jeví se různě podle interpretace, kterou dáváme funkci ψ. Buď jak buď však na počátku mého pojetí stojí teze, kterou většina nynějších teoretiků rázně odmítá:
Je něco jako „reálný stav“ fyzikálního systému, co objektivně existuje nezávisle na každém pozorování nebo měření a co může být zásadně popsáno fyzikálními výrazovými prostředky.
Jakých adekvátních výrazových prostředků, eventuálně jakých základních pojmů se má při tom užít, je podle mého mínění nyní neznámo (hmotné body? Pole? Určující prostředky, které budou musit být teprve objeveny?). Tato teze reality nemá sama o sobě smysl jasné výpovědi, pro svou „metafyzickou“ povahu; má vlastně jen programový ráz. Všichni lidé, počítaje v to i kvantové teoretiky, se pevně přidržují této teze reality, pokud nediskutují o základech kvantové teorie. Nikdo nepochybuje například o tom, že v určitém čase existovala určitá poloha měsíčního těžiště, i když se ještě nevyskytoval žádný skutečný nebo potenciální pozorovatel. Necháme-li tuto, čistě logicky uvažováno, libovolnou tezi reality padnout, je pak neobyčejně těžké vyhnout se solipsismu. Ve smyslu toho, co bylo řečeno, nestydím se učinit pojem „reálného stavu systému“ ústředním bodem svého uvažování.
Nuže, není pochyby, že funkce ψ je druh popisu „reálného stavu“. Otázka však je, zda tento popis charakterizuje reálný stav úplně nebo neúplně. Ať na tuto otázku odpovídáme jakkoli, přijdeme do nesnází. …
(Náboženství a věda, in: 2118, Jak vidím svět, Praha 1961, s. 108-09.)

Jan Štěpán (1998)

denotát to, co je označeno ↑jménem, jazykovým výrazem (↑denotace). D. jedinečného jména je individuální objekt, d. obecného jména je třída objektů, např. d. slova kniha jsou všechny předměty, které lze pojmenovat jako kniha. D. oznamovací věty (↑výrok) je pravdivostní hodnota.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 85.)

Jan Štěpán (1998)

definice (z lat. definitio, určení, výměr; řec. horismos) jazykový prostředek, jímž vymezujeme (omezujeme) význam výrazu již existujícího (d. analytická) nebo stanovujeme význam výrazu nově zaváděného (d. syntetická). Cílem je jednoznačné přiřazení významu definovanému výrazu (definiendum) prostřednictvím významu výrazu, jímž se definuje (definiens), tj. jde o sémantické normování jazyka. D. stanoví rovnost významů těchto výrazů prostřednictvím definiční rovnosti (=df) v případě, že denotátem obou výrazů není pravdivostní hodnota. D. má pak tvar: definiendum = df definiens. Např. "čtverec = df rovnostranný pravoúhlý rovnoběžník". Jestliže denotátem obou výrazů je pravdivostní hodnota, stanoví d., že oba výrazy mají stejnou pravdivostní hodnotu prostřednictvím definiční ekvivalence (-=df) D. pak má tvar: definiendum -= df definiens. Např. ...
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 80.)