LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Josef Macek (1923)

V marxistickém „vědeckém socialismu“ se nevyskytuje problém „spravedlivého podílu“- tj. spravedlivá cena, spravedlivá mzda, spravedlivá úroková míra, spravedlivé nájemné, spravedlivá pojistná prémie. Jenom se žádá „více“. Podle Marxovy teorie o nadhodnotě žádá buržoazní kapitalista vždy více – tolik, kolik je možné, aniž by se staral o to, co je po právu a co ne. Proč by se měli proletáři o to starat? Také oni musejí žádat víc. Je to boj, třídní válka, a nikoliv soudní rozepře. Na síle záleží, nikoliv na spravedlnosti. Marx se domníval, že spravedlnost, právě tak jako každá mravní idea, byla pouze třídní představou. Jaký druh spravedlnosti by měl být vzýván: bohyně buržoazie, nebo proletariátu? V dnešních politických názorech byl princip spravedlnosti posunut do popředí a vedoucí principy francouzské revoluce „Volnost, Rovnost, Bratrství“ byly – řekněme – vymazány.
(ex: Dědictví marxismu, pův. angl. 1955, kap. IX. Poučení z marxismu, odd. Neúměrnost bohatství a chudoby.) [www]

klt ()

Opice mají smysl pro spravedlnostNový výzkum ukázal, že opice poznají, když jsou ošizeny. Následně se totiž bouří Malpy hnědé zkoumali američtí odborníci. Z chování opic vyplynulo, že smysl pro spravedlnost není sociálním konstruktem, ale je dán biologicky.
ATLANTA, USA – Nejen lidé, ale také opice mají smysl pro spravedlnost. Pokud totiž zjistí, že byly podvedeny, začnou protestovat a odmítají další spolupráci.
Ve své studii, kterou zveřejnil odborný časopis Nature, to uvádějí američtí vědci z univerzity v Atlantě. Ti k tomuto závěru dospěli na základě pokusů s malpami hnědými (Cebus apella). „Malpy hnědé jsem pro výzkum vybrala, protože rády spolupracují a jejich společenství je velice tolerantní,“ uvedla pro BBC vedoucí týmu odborníků Sarah Brosnanová.
Vědkyně se svými kolegy naučila opice sbírat umělohmotné žetony s tím, že za ně opice dostávaly potravu. Malpy hnědé mají v oblibě okurky, ale největší lahůdkou je pro ně hroznové víno. Výzkumníci opice rozdělili do dvojic a opakovaně je za jejich žetony odměňovali. Pokud obě opice dostaly za žeton okurku, byly spokojené. Když však Brosnanová jedné přilepšila hroznovým vínem, druhá opice začala v polovině případů protestovat. Okurku buď rovnou odmítla, nebo ji přijala a mrštila s ní o zem, v lepším případě si ji vzala a dál o ni nejevila zájem.
Nejhorší reakce však následovala po tom, co jedné z malp dali vědci hrozny, aniž by jim přinesla žeton: drtivá většina opic (80 procent) odmítla „ve hře“ dále pokračovat, začala dělat povyk a žetony i jídlo začala vyhazovat z klecí.
Odborníci přitom zjistili, že takto reagovaly převážně samice. Samci zůstávali k takové nespravedlnosti daleko častěji lhostejní. „Samci se starají o reprodukci a samice o jídlo. Proto se samci nezabývají tím, zda se kvůli takovým nesrovnalostem rozčilovat,“ citoval odborníka na primáty Charlese Jansona New Scientist.
Brosnanová a její kolegové z výzkumu usuzují, že smysl pro spravedlnost není sociálním konstruktem, ale jedním ze základních biologických mechanismů. „Je to velice pozoruhodné zjištění. Opice se skutečně zabývají tím, co dělá jejich druh, a dokáží vyhodnotit, kdo byl odměněn více,“ uvedl Janson.
Odborníci nyní hodlají pokusy opakovat se šimpanzi, aby se o vývoji smyslu pro spravedlnost dozvěděli více.
klt
(ex: Lidové noviny, pátek 19.9.2003, str. 14.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Spravedlnost musíme pečlivě odlišovat od spravedlivosti; spravedlivost je rysem lidského souzení, rozhodování a jednání, kdežto spravedlnost je to, ve jménu čeho spravedlivý člověk rozhoduje tak a ne jinak. Spravedlivost může být (a byla) chápána jako ctnost (virtus, ARÉTÉ), a náleží k ctnostem, kterých nemůže být nikdy dost, takže pro ně neplatí ona aristotelská ,střednost‘ (jako tomu je třeba se statečností, kdy příliš statečnosti se stává bláznovstvím, kdežto málo statečnosti zbabělostí). Podobně tomu je také s pravdivostí: nikdo nemůže být dost pravdivý. Ale abychom mohli být co nejspravedlivější a co nejpravdivější, a abychom mohli také posuzovat míru pravdivosti nebo míru spravedlivosti ať už svého nebo cizího rozhodování a jednání, musíme mít ponětí o tom, co je spravedlnost a co je pravda. Avšak tato formulace jako by sváděla k objektivaci, ke zpředmětnění spravedlnosti a pravdy. Proto je třeba si vypracovat jiný způsob chápání obojího, tedy nikoli jako „předmětu“, nýbrž jako toho, co nás „obklopuje, objímá a nese“, jak třeba Jaspers vykládá termín, vracející se už u některých presokratiků, totiž PERIECHEIN (např. u Hérakleita to platí o rozumu, který nás obklopuje a objímá a kterého se jakoby nadechujeme). Tedy něco jako ,prostředí‘, a to orientované ! (Písek, 030904-1.)

Jan Štěpán (1998)

denotace (z lat. denotare, označovati) vztah mezi jménem a tím (konkrétním či abstraktním objektem), co jméno označuje. Vztah d. je dán jazykovou konvencí (v čase navíc proměnlivou) národních jazyků, ve skutečnosti je nahodilý, avšak v komunikaci závazný. Vztah d. je podstatou extenzionalismu (↑extenzionalita). Viz též ↑konotace, ↑reference.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 85.)

Jan Štěpán (1998)

jméno jazykový výraz, který je bezprostředně nositelem ↑významu, tj. především označuje nějaký konkrétní či abstraktní předmět odlišný od tohoto výrazu, tzv. denotát. Ke j. se pojí dvě sémantické (↑sémantika) kategorie: ↑denotát a ↑smysl, při/202/čemž smysl chápeme jako "myšlenkovou" kopii denotátu, tj. jako to, co j. vyjadřuje. Např. jednoduchému či spíše složenému vlastnímu j., obecnému j. a výrokové větě (jako j. ↑výroku) odpovídá po řadě individuum, třída a pravdivostní hodnota jako denotát a individuální ↑pojem, vlastnost a ↑soud jako smysl.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 201.)