Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

V Heideggerově myšlení má význačné místo a funkci tzv. „starost“ (Sorge). Právě v tomto bodě dochází ovšem k politováníhodnému nedorozumění i pomýlení, jež je sice Heideggerem samým umožněno, ale není jím výslovně prosazováno (jenom je umožněno a ponecháváno na příslušných interpretech). Jde vlastně o dvojí chápání tzv. „Sein“, jednou jako „Sein des – event. eines – Seienden“, jindy jako „Sein von allen Seienden“ resp. „Sein im Ganzen“, „bytí vcelku“, „bytí vůbec“. Pro mne je tento moment zvláště závažný, protože mám zásadní pochybnosti o tom, zda vůbec je možné a oprávněné mluvit a uvažovat o „bytí vůbec“. Sám se musím tázat: má tzv. „svět“ vůbec nějaké své „Sein“? Je svět v úhrnu v nějakém smyslu skutečnou jednotou, skutečným celkem? Můžeme o ne-celku (neintegrované množině) říci, že má nějaké „Sein“? To je pro mě důvodem, proč pochybovat o nějaké „jednotě“ svět vcelku – leda jako o něčem, k čemu svět nějak směřuje – nebo ještě spíš by měl směřovat. A to ovšem jako pověření a poslání, které bylo vloženo na člověka (resp. na myslící bytosti, schopné si otázku „celku“ a „vnitřní integrity“ vůbec položit). Takže se by se svět mohl stát jen nepravou událostí, jejíž celkovost by stále musel zachovávat a zejména obnovovat, nově jí dosahovat právě člověk. Takže starost by vlastně původně a nejhlouběji byla starostí o svět, o jeho sjednocenost, integritu, celkovost.
(Písek, 080205-3.)

Thomas M. Disch (1940-)

… Len zriedkakedy sa spoločnosť odpútala od svojej minulosti tak dokonale ako my. Slade tvrdí, že ho zaujíma len skutočnosť, že existujeme takpovediac bez dejín a nemáme inú minulosť, len tu svoju. Nazdává sa, že v priebehu nášho putovania sa práve toto stane najvýraznejšou črtou nášho bytia.
(Věci zabudnuté, in: 7276, Deti vesmírném noci, Slovenský spisovatel, Bratislava 1989, str. 218.)

Karol Nandrásky (2000?)

Grécku kultúru preslávili grécki filosofi. Ich filozofia sa vyprofilovala v zápase s gréckou mytológiou a predstavuje vrchol slávy gréckeho ducha. Podľa L. Hejdánka konfrontácia na ceste od narativity mýtu k pojmovému mysleniu nebola taká radikálna jako sa samotní Gréci domnievali, pretože v racionálnej podobe sa nadviazalo na nadčasové či mimočasové archetypy mýtických a neskôr mytologických vyprávaní. Likvidovali sa mýtické historky o bohoch, ale iba preto, aby sa čo najpresnejšie nvymedzil rovnako mimosituačný, mimočasový „archetypický“ pojem či idea. Grécki filozofi hľadali počiatky (archai) ako to, čo trvá uprostred zmien a tak to, či je večne prítomné v rozmanitosti premenlivého. Pretože táto orientácia je celkom totožná s norientáciou mýtického človeka, grécka filozofia zjavne nadviazala na podstatné štruktúry mýtickej orientácie1/. Ešte pozoruhodnejší je Hejdánkov postreh, že „zbytky onej starej orientácie na to, čo je vyzdvihnuté nad konkrétne a časové súvislosti, zostávajú neprehľadnuteľne prítomné ešte aj v dnešnej prírodovede i iných vedeckých odboroch“2/.
- – -
1/ Hejdánek, L.: Mýtus a metafyzika, Křesťanská revue 1990/5, 104
2/ Hejdánek, L.: Veda v dnešní společnosti, Reflexe 1992/7-8, 4 -1n
(Atény a Jeruzalem, in: Zborník Evanjelickej bohosloveckej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave „Evanjelická teológia na prahu nového storočia“, s. 13.)
Was mit der Vergangenheit, die nicht vergehen will? (Z televizní diskuse 18.5.00 na ?)
Co s minulostí, která nechce odejít?
Analogicky lze však postavit jinou otázku: co s budoucností, která nechce přijít?

Jan Štěpán (1998)

denotace (z lat. denotare, označovati) vztah mezi jménem a tím (konkrétním či abstraktním objektem), co jméno označuje. Vztah d. je dán jazykovou konvencí (v čase navíc proměnlivou) národních jazyků, ve skutečnosti je nahodilý, avšak v komunikaci závazný. Vztah d. je podstatou extenzionalismu (↑extenzionalita). Viz též ↑konotace, ↑reference.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 85.)

Jan Štěpán (1998)

jméno jazykový výraz, který je bezprostředně nositelem ↑významu, tj. především označuje nějaký konkrétní či abstraktní předmět odlišný od tohoto výrazu, tzv. denotát. Ke j. se pojí dvě sémantické (↑sémantika) kategorie: ↑denotát a ↑smysl, při/202/čemž smysl chápeme jako "myšlenkovou" kopii denotátu, tj. jako to, co j. vyjadřuje. Např. jednoduchému či spíše složenému vlastnímu j., obecnému j. a výrokové větě (jako j. ↑výroku) odpovídá po řadě individuum, třída a pravdivostní hodnota jako denotát a individuální ↑pojem, vlastnost a ↑soud jako smysl.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 201.)