Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Štěpán (1998)

význam mnohoznačná sémantická kategorie uvažovaná v kontextu „v. jazykového výrazu“, přičemž jazykovým výrazem může být slovo, sousloví nebo věta jednoduchá i složená, ne však nadvětná struktura jako je např. úsudek: 1. U ↑G. Fregeho /438/ je v. (v něm. Bedeutung) totéž jako ↑denotát, totiž reálný či abstraktní objekt odpovídající uvažovanému jazykovému výrazu a jím označený; 2. V čes. úzu odpovídá v. jazykového výrazu jak denotát, tak ↑smysl toho výrazu, příp. obojí, tedy to, co příslušný jazykový výraz označuje, nebo (v nevylučovacícm smyslu) to, co vyjadřuje. V této souvislosti nepřipadá v úvahu (spíše pragmatická) interpretace termínu v. jako dopad èi dosah. Naznačená podvojná povaha v. nevyčerpává všechny v úvahu přicházející typy „předmětů“, které může výraz reprezentovat jako svůj v. Tyto možnosti jsou čtyři a každá přináší jisté potíže : v lze chápat jako předmět reálného světa, což je ale důsledně splněno pouze u vlastních jmen ; dále v. může být předmět myšlenkového světa mluvčího, čímž se likviduje intersubjektivita a prakticky vylučuje komunikace ; další a v současné době převládající koncepce považuje v. za předmět světa bidejí (dle ↑Platóna), tj. abstraktní entitu dosažitelnou rozumovým poznáním, existence takového světa ovšem představuje zásadní fil. problém ; a podle poslední koncepce v. není předmět, ale pouze parafráze výrazu, jiný jazykový obrat, tedy v. nepřekračuje meze jazyka a důasledně vzato veškerá realita se redukuje na jazyk. Třetí pojetí v. se ukazuje jako nejadekvátnější i nejvýhodnější mj. i proto, že jako příslušná abstraktní entita se uvažuje prostě ↑množina (buď přímo jako v. nebo jako explikace v.), což je objekt fil. neutrální, nezávislý na fil. východiscích.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 437-8.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk objektový jazyk, který je předmětem daného zkoumání. Toto zkoumání však nelze provést v samotném j. o., k tomu potřebujeme nějaký jazyk vyšší úrovně, bohatší než j. o., v němž lze vypovídat o j. o.; teprve v něm lze definovat ↑syntax, příp. ↑ sémantiku j. o. Viz též ↑metajazyk.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk znaková (↑znak) dorozumívací soustava, prostředek formulace myšlenek a lidské komunikace. J. těsně souvisí s myšlením, je však spíše následkem a produktem myšlení než jeho příčinou. Je nejvhodnějším nástrojem sdělování myšlenek, skutzečně efektivní komunikasci však často znesnadňuje (bez záměru uživatele j.) expresivní nedostatečností, příp. nepřesností (oproti myšlení). Vedle j. přirozeného (zvukového či psaného; ↑j. přirozený) existuje též ↑j. vědecký, ↑j. formalizovaný (matematika, logika) nebo umělé j. různých druhů (programovací jazyky, esperanto apod.).y
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

symbolika logická souhrn znaků symbolického jazyka logiky. Je to několik kategorií ↑symbolů, z nichžb se podle určitýchn pravidel tvoří výrazy formálního ↑jazyka logiky. V logice se užívá
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 392.)

Ladislav Hejdánek (1982)

Subjektální sféra funguje jako jakási paměť subjektu; nelze vyloučit, že její původní a nadlouho snad i hlavní funkce je jiná, odlišná od té, o níž jsme mluvili. Subjektální sféra je rozhodující instance pro rozvrhování a vnitřní i širší koordinaci průběhu akcí; je pravděpodobné, že „akční systémy“ jsou v subjektální sféře naprogramovány zcela anebo z převážné části „apriorně“ a že pouze jejich odstartování může být vyvoláno nebo zabrzděno na základě informací „zvenčí“. Při rostoucí úrovni subjektů (zejména u vyšších živočichů) nabývá však povaha situací, v nichž se ocitají, a výzev, před něž jsou postaveny, takové komplikovanosti, že předem naprogramované („instinktivní“) reakce vůbec nedostačují, přestávají poskytovat nezbytnou jistotu a jakoby víc a víc řídnou. Postupně musí být doplňovány a pak už i nahrazovány reakcemi, spočívajícími na tzv. historické bázi reakční (jak o ní mluvil Driesch). Thesaurem a zároveň vehiklem historické báze reakční je právě ona subjektální sféra. Akce je rozvrhována s ohledem na stav informací v subjektální sféře a na jejich základě. Modelově to znamená, že každá reakce a každá širší akce, jejíž součástí je také reagování, prochází alespoň jistou svou složkou nejprve subjektální sférou, vrací se z ní zpět s předpoklady pro restrukturaci či strukturální adaptaci a teprve pak zamíří do vnějšího okolí jako situačně zaměřená a zacílená.
Nechť je povaha informací, zakódovaných v subjektální sféře, jakákoliv, nemůže být pochyb o tom, že z ontologického hlediska jde o jsoucna, byť nikoliv samostatná, nýbrž integrovaná do širších, značně komplikovaných kontextů. Můžeme tedy zásadně vzato mluvit o ontologii subjektálnosti. V jakém vztahu je však subjektivita k subjektálnosti? Předělem a zároveň mostem k přechodu je tu schopnost reflexe. ...
(Ontologie subjektivity, samizd. vydání, 1980, str. .)