Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Štěpán (1998)

význam mnohoznačná sémantická kategorie uvažovaná v kontextu „v. jazykového výrazu“, přičemž jazykovým výrazem může být slovo, sousloví nebo věta jednoduchá i složená, ne však nadvětná struktura jako je např. úsudek: 1. U ↑G. Fregeho /438/ je v. (v něm. Bedeutung) totéž jako ↑denotát, totiž reálný či abstraktní objekt odpovídající uvažovanému jazykovému výrazu a jím označený; 2. V čes. úzu odpovídá v. jazykového výrazu jak denotát, tak ↑smysl toho výrazu, příp. obojí, tedy to, co příslušný jazykový výraz označuje, nebo (v nevylučovacícm smyslu) to, co vyjadřuje. V této souvislosti nepřipadá v úvahu (spíše pragmatická) interpretace termínu v. jako dopad èi dosah. Naznačená podvojná povaha v. nevyčerpává všechny v úvahu přicházející typy „předmětů“, které může výraz reprezentovat jako svůj v. Tyto možnosti jsou čtyři a každá přináší jisté potíže : v lze chápat jako předmět reálného světa, což je ale důsledně splněno pouze u vlastních jmen ; dále v. může být předmět myšlenkového světa mluvčího, čímž se likviduje intersubjektivita a prakticky vylučuje komunikace ; další a v současné době převládající koncepce považuje v. za předmět světa bidejí (dle ↑Platóna), tj. abstraktní entitu dosažitelnou rozumovým poznáním, existence takového světa ovšem představuje zásadní fil. problém ; a podle poslední koncepce v. není předmět, ale pouze parafráze výrazu, jiný jazykový obrat, tedy v. nepřekračuje meze jazyka a důasledně vzato veškerá realita se redukuje na jazyk. Třetí pojetí v. se ukazuje jako nejadekvátnější i nejvýhodnější mj. i proto, že jako příslušná abstraktní entita se uvažuje prostě ↑množina (buď přímo jako v. nebo jako explikace v.), což je objekt fil. neutrální, nezávislý na fil. východiscích.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 437-8.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk objektový jazyk, který je předmětem daného zkoumání. Toto zkoumání však nelze provést v samotném j. o., k tomu potřebujeme nějaký jazyk vyšší úrovně, bohatší než j. o., v němž lze vypovídat o j. o.; teprve v něm lze definovat ↑syntax, příp. ↑ sémantiku j. o. Viz též ↑metajazyk.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk znaková (↑znak) dorozumívací soustava, prostředek formulace myšlenek a lidské komunikace. J. těsně souvisí s myšlením, je však spíše následkem a produktem myšlení než jeho příčinou. Je nejvhodnějším nástrojem sdělování myšlenek, skutzečně efektivní komunikasci však často znesnadňuje (bez záměru uživatele j.) expresivní nedostatečností, příp. nepřesností (oproti myšlení). Vedle j. přirozeného (zvukového či psaného; ↑j. přirozený) existuje též ↑j. vědecký, ↑j. formalizovaný (matematika, logika) nebo umělé j. různých druhů (programovací jazyky, esperanto apod.).y
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

symbolika logická souhrn znaků symbolického jazyka logiky. Je to několik kategorií ↑symbolů, z nichžb se podle určitýchn pravidel tvoří výrazy formálního ↑jazyka logiky. V logice se užívá
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 392.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Václav Dostál z Ústí n.L. mne upozornil na chybu v mém Úvodu do filosofování (na str. 48, text je z 5.12.71), kde – v rozporu s ostatním kontextem – uvádím mezi příklady na „subjekt“ také „vícebuněčené organismy žijící pohromadě“, „společenstva organismů“ a společenství inteligentních bytostí (dokonce „meziplanetární a mezihvězdná“). Tady bylo při vydání opravdu na místě připomenout nutnost rozlišování mezi organismy či subjekty pravými a naproti tomu nikoli zevnitř organizovanými společenstvími, jako jsou kvazi-subjekty, pseudosubjekty nebo nepravé subjekty. (Terminologie je zatím neustálená, ale rozdíly je třeba dělat hned.) Jde stejně o pouhou analogii k tomu, jak jsme povinni rozlišovat pravé události od nepravých. Určitý problém je a nějaký čas asi zůstane spojen s tím, že slovo „nepravý“ je zavádějící, jako by šlo o něco buď neskutečného nebo pochybného. Pravé události mají charakter přírodní resp. přirozený, nepravé události jsou (vždy relativně a lépe nebo hůře integrovány vnějšími subjekty resp. v jejich vzájemných reakcích, případně spolupráci apod. V případě nepravých subjektů jde však skutečně o pseudosubjekty, často vysloveně nebezpečné jakýmisi tendencemi se od pravých subjektů odtrhnout a stát se emancipovanými elementy, které opravdu pravé subjekty jakoby napodobují a dokonce nahražují (nebo tak jsou aspoň vnímány, pochopitelně nesprávně a někdy velmi škodlivě).
Jako minimální opravu bych navrhoval doplnit na str.48, § 1, ř. 8. „... Takovými subjekty (event. kvazi-subjekty) jsou např. ...“; ale nejlépe snad jen v poznámce, protože původní text – i s chybami – je třeba zachovat co možno beze změn.
Jedno je však zcela zřejmé: je naprosto zapotřebí alespoň předběžně vypracovat hlavní rozdíly mezi pravými subjekty a subjekty „nepravými“ resp. zdánlivými, které však rozhodně nelze považovat za pouhé „hromady“. Les (podobně jako jiné biotopy) nelze považovat za „pravý“ subjekt“, ale ani za hromady stromů, keřů, dalších rostli, ale i hub a plísní, živočichů všeho druhu atd., půdy a hornin a mnohého dalšího. Je třeba upřesnit, v čem spočívá onen rozdíl mezi integrováním zevnitř a integrováním zvnějšku: proč lze strom považovat za celek sjednocený zevnitř, zatímco na kvazi-sjednocenosti lesa se musí podílet mnoho organismů, neboť les sám žádné integrační centrum nemá.
(Písek, 121012-1.)