Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Štěpán (1998)

význam mnohoznačná sémantická kategorie uvažovaná v kontextu „v. jazykového výrazu“, přičemž jazykovým výrazem může být slovo, sousloví nebo věta jednoduchá i složená, ne však nadvětná struktura jako je např. úsudek: 1. U ↑G. Fregeho /438/ je v. (v něm. Bedeutung) totéž jako ↑denotát, totiž reálný či abstraktní objekt odpovídající uvažovanému jazykovému výrazu a jím označený; 2. V čes. úzu odpovídá v. jazykového výrazu jak denotát, tak ↑smysl toho výrazu, příp. obojí, tedy to, co příslušný jazykový výraz označuje, nebo (v nevylučovacícm smyslu) to, co vyjadřuje. V této souvislosti nepřipadá v úvahu (spíše pragmatická) interpretace termínu v. jako dopad èi dosah. Naznačená podvojná povaha v. nevyčerpává všechny v úvahu přicházející typy „předmětů“, které může výraz reprezentovat jako svůj v. Tyto možnosti jsou čtyři a každá přináší jisté potíže : v lze chápat jako předmět reálného světa, což je ale důsledně splněno pouze u vlastních jmen ; dále v. může být předmět myšlenkového světa mluvčího, čímž se likviduje intersubjektivita a prakticky vylučuje komunikace ; další a v současné době převládající koncepce považuje v. za předmět světa bidejí (dle ↑Platóna), tj. abstraktní entitu dosažitelnou rozumovým poznáním, existence takového světa ovšem představuje zásadní fil. problém ; a podle poslední koncepce v. není předmět, ale pouze parafráze výrazu, jiný jazykový obrat, tedy v. nepřekračuje meze jazyka a důasledně vzato veškerá realita se redukuje na jazyk. Třetí pojetí v. se ukazuje jako nejadekvátnější i nejvýhodnější mj. i proto, že jako příslušná abstraktní entita se uvažuje prostě ↑množina (buď přímo jako v. nebo jako explikace v.), což je objekt fil. neutrální, nezávislý na fil. východiscích.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 437-8.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk objektový jazyk, který je předmětem daného zkoumání. Toto zkoumání však nelze provést v samotném j. o., k tomu potřebujeme nějaký jazyk vyšší úrovně, bohatší než j. o., v němž lze vypovídat o j. o.; teprve v něm lze definovat ↑syntax, příp. ↑ sémantiku j. o. Viz též ↑metajazyk.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

jazyk znaková (↑znak) dorozumívací soustava, prostředek formulace myšlenek a lidské komunikace. J. těsně souvisí s myšlením, je však spíše následkem a produktem myšlení než jeho příčinou. Je nejvhodnějším nástrojem sdělování myšlenek, skutzečně efektivní komunikasci však často znesnadňuje (bez záměru uživatele j.) expresivní nedostatečností, příp. nepřesností (oproti myšlení). Vedle j. přirozeného (zvukového či psaného; ↑j. přirozený) existuje též ↑j. vědecký, ↑j. formalizovaný (matematika, logika) nebo umělé j. různých druhů (programovací jazyky, esperanto apod.).y
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 199.)

Jan Štěpán (1998)

symbolika logická souhrn znaků symbolického jazyka logiky. Je to několik kategorií ↑symbolů, z nichžb se podle určitýchn pravidel tvoří výrazy formálního ↑jazyka logiky. V logice se užívá
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 392.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Zásadních odlišností najdeme ve světě kolem sebe víc než jedinou: živé bytosti se bytostně liší od neživých (resp. přejivých) věcí; mnohobuněčné organismy se významně liší od jednobuněčných (a mohli bychom u jednobuněčných ještě připomenout rozdíl mezi bezjadernými a jadernými); dále rozdíl mezi rostlinami a živočichy (a další odlišnosti nechme stranou, např. houby atd.); a pak už následuje celá řada „vynálezů“, jako jsou obratle, živorodost, placenta atd. Musíme se tedy tázat: co se vlastní míní (může mínit) tím „zcela odlišným“? Patočka dává do přímé souvislosti „pravou budoucnost“ s tím „zcela odlišným“ (7630, s. 134-35), a podtrhuje, že právě na rozdíl od „časového postupu“ je ona „pravá budoucnost“ tím nejpodstatnějším, tím hlavním, jež v časovém běhu (v historickém čase) nikdy není „obsaženo“. K tomu se mi ovšem hned objevují pochybnosti: jak je možno o tom, co v běhu času není „obsaženo“, říci, že to je to „nejpodstatnější“? Samo slovo „podstata“ přece poukazuje k tomu, co – na rozdíl od povrchové změny – zůstává „uvnitř“ (ve smyslu „v rámci“) nějaké skutečnosti „stát“ či „ležet“, a to beze změny. (Takže slovo „nejpodstatnější“ musíme brát jen jako metaforu, ale nikoli doslovně.) A za druhé: jaký je vlastně rozdíl mezi tím, co není součástí „časového postupu“ jako ještě nejsoucí, a tím, co tou součástí už není, ačkoli někdy dříve bylo? Je možno o tom, co „ještě není“ říci, že to je naprosto jiné (odlišné) od toho, co buď momentálně „jest“ nebo aspoň někdy předtím „bylo“? Řekl bych, že tu hranici mezi tím, co jest nebo bylo na jedné straně, a na druhé straně tím, co ještě nebylo, ještě zdaleka nemůžeme chápat tak, jako by v druhém případě šlo o něco naprosto odlišného, jiného. Ještě odlišnější by pak mohlo být to, co nejen ještě nebylo, ale ani nikdy nebude. Zkrátka a dobře, ten předěl nelze uchopit za pomoci časových modalit, i když možná přece jen nějak s časem souvisí (ovšem bylo by zapotřebí náležitě vyjasnit ty různé významy slova „čas“: něco jiného je čas určitého událostného dění a „obecný“, tj. nějakým způsobem společný čas, a ovšem historický čas atd.). Na mysl mi přichází velmi závažný rozdíl mezi „vnitřním“ a vnějším“, eventuelně „nepředmětným“ a „předmětným“. Nicméně ani zde to ještě nevypadá na to, že by bylo za tou hranicí možno rozpoznávat něco „naprosto jiného“, „naprosto odlišného“. – Ale je vůbec možné nějak „naprosto odlišné“ rozpoznávat?
(Písek, 111014-2.)